tvé holky, tvé zahrady

tvé holky

zima přinesla horečku
oblekla ti vosí hnízdo
vzduch byl poražen
rezavými hrnky
ptáci zmizeli na zem padl alobalový oční stín

holky bez cukru a dlouhých nehtů
narychlo roztočily kufry
odjely ti z hlavy do hor
při návratu najdou místo domů okousané tkaničky

– –

domy se válejí na květovaných dekách
holky z nich staví náhrdelník
vloží ho do kapsy na stromě a hned samy jako obloha
odešlou vlasy
zpřeráženému zábradlí
odhozeným svačinám
splihlým klaksonům u stanic metra

pouštíš je z očí jako razítka
v polední pauze bledá
ukoptěná ústa otírají vlaštovkami
a znovu se zvedají vyrábět křoví
v koloně mraků slunce
vyhlíží konec dne nikdy nepřijde

– –

po práci měníš se v raketu
rozrážíš žraloky na šedé sítnici města
nutili ti místo oken zrcadla
zakázali mluvit s dalekohledy
ty ale míříš k druhému dětství
čeká ve schránce odsouváš reklamní kůži
obloha odkrývá černý stůl
kde kouřové stromy tahají se o talíř
pod nehty sestupuje horký dech

později tma zrychlí zpotí břehy do sklepů
odejdeš po špičkách párátek
pod přísný dozor mladých vos

– –

v polední pauze holky
skáčou ze zvonu nasedají na své slony
boty nechávají na chodníku jako souhvězdí
schováváš za flétnou strach že kýchneš

jiné holky vrůstají do židlí
přikládají papoušky na křídová čela
v dechu lakovaná jablka
zelená omdlévající břicha

dlouho se nehýbeš za žebry topení
chvíli se zdáš jen jako mrtvý požár
bílá anatomická vana

– –

lezeme noci na střechu
pod očima běží film
s domy na prádelních šňůrách
kolíčky zakousnuté do koutů
nás chodí strašit ale jen ruce
které jsme nikdy neviděli

usínáme sami a stejně se budíme
na rozstřiženém polštáři
příběh se ztrácí v davu ve vzduchu

– –

město zaplavila lešení s vlajícími mopy
čekají na zastávkách zatahují se pod límce
tvé holky se mění ve žvýkačky
z jiných prudce vykvétají deštníky

brázdíš zahrady se sazenicemi klíčů
při návratu jen zima jako pravítko ti jde po krku
tvé holky dávno nejsou pravda
na záhon se sneslo betonové hřiště

pochopil jsi každou nohu
ve spánku v botníku

jsi připraven

vzpomínky na pralesničku

oblohu zalehly prázdné konve
žijeme v sešívačce schneme do bílého listí
krajiny se odstěhovaly pod krycí skla
pralesnička přišla s chlebem z jedu a slunečnic
aby vyprávěla unaveným židlím
o válce v létajícím kufru
škvírou nahlížela měsíční bota
a pralesnička křičela ve snech
tam se blížilo přistání a země
byla obří hadí vejce

– –

konec léta staví přes hřiště dálnici
závory mezi dny nese do sběrného dvora
zanícen prací chodíš domů
na okno připínáš černobílý jazyk
říká ti jsem tvá karta chceš
rozřezat nebo nechat rozřezat?

jsem pro tajný požár odpovídáš
ale dál narážíš na termosky
nepadnoucí šaty
skoliotické stromy
pralesnička pročesává patra
otvírá je do zahrady
větve svlékají rukavice a stoupají
stopa zarůstá dálkovými světly

– –

pralesnička sbírala krabice od bot
rozkládala z nich město
táhlo svaly do dna skříní
až se mu zdálo že osamělo
každým pruhem
skákalo k zemi nebo ke stropu
ale zem stočila kostru hluboko pod polštář
vzduch roztáhl plachtu a město neskončilo
jen bylo přetvořeno v košile
den po dni se usazoval lógr
způsobil oněmění praček
škrtil pod krkem
zmenšená zrohovatělá těla škrábala
do obzoru dráty
a pralesnička se probouzela kde neusnula
v těch časech ještě nebyla
přesně věděla že je někdo třetí

– –

dny jsou neměnné jako eskalátory
jako tvé štěstí vždy ráno po zaříznutém uchu
spěchat do odšťavňovače
pozdravit ostatní talíře
znovu trnout jako bys poprvé stál na hlavě
před rozepnutými krky
před chumlem tkaniček v rezavých trubkách

na večer doléhá světlo síťovaných citronů
otlačená ramena mu shazuješ na stůl
potkáváme se v dechu v zataženém bytě
poslední dvě vody držíme v tělech
oči si zvykají žít bez dálky a příborů
pomalu se svlékají do rozvařené rýže s mrkví

– –

dlouho si tajíme masožravky vyrůstající z pat
až prorazí temenem rozpadne se tělo
rozpadne se vítr
psi zahrabou kosti
město zmizí do černobílých ubrusů
zřícených stolových hor
nikdo z nás nezačne mluvit
vyhlížíme krásnou lež
přijíždí na bruslích
bere nás na záda a odnáší
na konec světa tam leží trampolína a jaro
šíleně vyráží z očí

– –

jaro servalo punčochy
rozlilo nohy nedovolilo obcházet
vstoupilo do barevných svačin
do zběsilých front na klid
pralesnička říkala jaro je strach těla
že zvonky jednou vytrhané nikdy nezmizí
krátce je země může zamlžit
duhovou plachtou přes oči
neznamená to nic než čekárnu
pro přepjaté struny
tehdy se vytrácím neznám slovo
jen zkratky překlepy klasifikace
na místo domu položím křídy
děti pověšené k adopci
u tramvajových stožárů
změní se ve zvadlé uzly

večer píšu pralesničce nemáš pravdu
povstala armáda rohlíků
neustoupily do poslední strouhanky

– –

tvé holky oblečeny do nehtů
sedí v otevřených nůžkách rychle dojídají reklamy
na bezbolestné odřezání
hřbetu a dlaně
na hotel v zubní jamce

pak stírají rty odcházejí na nádraží
postavit myšoplaše
a pochváleny dřevěnou kedlubnou vládkyní světa
jsou přetaženy ocelově modrým
filmem se zaspaným koncem

– –

pralesnička říkala že už kdysi
žila ve tvém autoportrétu
kde ses prorýval do zaschlých očí
myslela že pochopila všechny
vrstvy i ruce
ve skutečnosti začala kašlat
byla prozrazena vrácena do souhvězdí igelitek
přemalovals obraz načerno
všechno mělo teprve začít
oheň se sbíral v koruně třešně
prázdniny pod ní stavěly bedny
odstěhoval ses do lesního rohu
naučil se plašit a uspávat vlky
zmizíky pořád bezstarostné
houpaly se na větvích

zápisky třešně

zmačkané kelímky stavějí město bez hlasů
bez šatů se vzbouřenými knoflíky
chlapci se skrývají
pod podpatky nebo ve výtahových šachtách
holky prchají v kufrech a vrací se ozobané na stopky
stojíme v řadě hrajeme zeď
už ani ve snu nikdo
nikoho nepotká

dlouho hledám společné turistické značky
ovoce modrají do špitálu
mám zemi daleko
obrůstám dlaždicemi do smrti nebudu jíst

– –

v noci se na řece sráží mléko
lidé na dnech postelí
plují městu po břiše
hlasy v nafukovacích balóncích
rozrážejí měkké slupky vzduchu

nevejdeme do sklepa s ukradenými žárovkami
zavřeme se jako houpačka
nad námi žlutá kostra
před kterou couvají psi

– –

jistě jsme bydleli
ve víc než jednom žaludku
z kůží vytékal inkoust
dlouho se neživíme ničím jiným
ale ještě se vzpíráme kyselému krupobití
šermujeme s ním pinzetami
do studny se řítí výtah
vypouští plechové ryby
sežvýkanou večerní tabuli

z modřiny stěny nedá se odlepit
dálka chrastí ve sklenicích
v návratu klíčů a rozsvícených bytů
ze zásuvek polyká sníh
než dopředou myčky
děti půjdou létat
o něčem bude snít i stůl nad námi

– –

proč hledám azyl v zahradě
co řekla že město skutečně nezná srdce
nikdy nebylo v dutině kmene
nařídila: větve do morku nazpaměť
a zamlčela jména
a já se dlouho brodila jen prázdnou šachovnicí
déšť razítkoval zem
učím se k tobě mluvit
i kdyby ses třeba nestala
řekla jsem jí a ona neutekla
přes obzor ležel zlověstný mech
bušily pingpongové stoly
a ona neutekla
pochází z okna jako já
nezvedneme střechy víme jen že jsou zelené a jiné

– –

měsíc dorůstá do zívnutí
do domů natahuje rukávy
noc brzy ukradnou kočky a za večerem nebude nic
než pach formalínu
někde useknutý prst
zamžourá ze švédských stolů
do černých hrnků ráno
prolije krev a benzin
strouhanka nasadí límec
vyjde vstříc lesknoucí se žehličce dne

– –

podzim přináší vzpomínky jako náušnice
uši jim patří i když sen neopustí zásuvku
procitají za plotem
na poli odvržených talířů
plněné kapsy vypráví o světech z prken a soli
zahrada těžkne na dohled
vítr snímá víčka žene oči do okapů

dům se teprve sbírá z roztržité noci
do ticha jako chleba tuhne
světlo pode dveřmi
dospěje do kosti i vzduch i ty
budete bez hnutí bez místa pro strach

– –

dny vedou do pátku přes klepače koberců
narvou ti hlavu do vlasů
přikážou pěnu
rázem se ocitáš v mixéru myší
směješ se břichem abys napodobil sekačky
ale i tebe poznají přelepí štítkem přikrčené čelo
studená vana čouhá do tmy
vejdeš
odložíš oči do popelníku nebo šití
vyfasuješ jiné to se opakuje
kdekdo mluví o odbočkách ale neodváží se usnout
červená masitá zima dýchá za krky
tam přivazuje psy a vychovává bílé
stoly co nevěří v rozdíl mezi stoly
a děsí boty

– –

tvé holky mlčí v uzlech na kolotoči
zjevuješ se před nimi jako zrcadlo
vědí že nebudeš zapisovat jíst cítit
nahé se postaví do kruhu s rýči
oprostit záda od modrých zvonků
z vyčerpání se zrodit znovu
k nohám jim usedá les
zlomený jako světlo
a ony ho sytí sedativními hlasy

převlékáš se všechno končí
odjíždíš domů pod obzor
knoflíky mizí z oblečení děti pod kobercem
rozšiřují minové pole

– –

noc hromadí ovce a šeříková škrtidla
neotevře okno do rána nás ale nechá projít
na schody
někomu kloužou jinému se zaostřují
lidé sedí na zábradlí
nabízejí výměny očí za skořápky
mluví o vzduchu co vytahuje vidličky

zmenšujeme se do ztracena
z dálky se linou mžitky sněhu
když řeknu dům zahlédneš ho
svět není u konce
svět spolklo duté vejce a nechá ho vyrůst