Hereditarika

Dělal jsem si dříve takovou lehkou srandu z řečí stárnoucích kolegů a známých o »pomalém účtováním se životem«. Přišlo mi to patetické a neuvědomoval jsem si, že je to jen zkratkové pojmenování celkem složitého procesu - analýzy - co jsem byl a co jsem, co jsem udělal - co jsem  neudělal a co jsem přímo podělal...

Smích mne časem přešel... no - časem: za pár dní je mi sedmdesát osm let. Aniž jsem si dal nějaký povel, už před nějakým - blíže neurčitelným časem - jsem začal bilancovat. To není jen nějaké má dáti - dal... to je třeba tak, že se v noci probudím a první si uvědomím některý ze svých mnoha životních kiksů. Kupodivu - nezdá se mi nikdy o tom, co jsem udělal dobře.  Do rána, do prvního pozdravu se ženou, nebo do opláchnutí vizáže ledovou vodou, se těch  pronásledovatelů nemůžu zbavit. Ještě štěstí, že chodí po jednom, ale zase - ono jich je tolik...

Intermezzo:

Měknu

skláním se níž

pomalu ráno vstávám

pomalu všechno

i mládí mne dohání

to mé

sčítá mi

má dáti

a dal

je z toho konto

s velkým debetem

zima

choulím se do sebe

nic nepomáhá

že i já jsem

jiným  

a jinde

tisíckrát věřitelem

Abych tomu udělal přítrž, začal jsem se rýpat ve vlastní osobě z jiného pohledu:  kdo... vlastně... jsem?

Už vám - na mou duši - nepovím, kde jsem četl (a už je to taky nějaký čas), že člověk dědí  základní vlastnosti z třetiny po otci a ze dvou třetin po matce (no jo - proto ono asi taky  ve většině živočišných druhů převažují počtem samičky - nositelky života - nad samci). Proč mne napadlo zrovna tohle?  No...

Netušil jsem na příklad, proč tíhnu k jižní Moravě, když já se narodil a celý život jsem zatím prožil v Čechách. Proč  - například - mám raději k snídani kousek čehokoli uzeného z prasete, než jogurt s müsli. Proč miluji trnkovicu a rum je mi volný, jak vytahané triko? Proč, když koresponduji s moravskými partnery, svádí to mne k zdánlivě servilnímu vkládání ryze nářečových prvků do hovorů a do dopisů?

Tak jsem se dal na cestu zpět - o dlouhou řadu let - asi tak o stočtyřicetpět... když se narodila moje babička - mámina matka. Bylo to: jednak v roce 1870, jednak ve mlýně (a mlýn stál  samozřejmě v moravské vísce, v Kudlovicích, při Kudlovickém potoce asi čtyři kilometry před jeho vtokem do Moravy - jistě! - řeky...).

Další datum je nepřesné a o době dalších čtyřiadvaceti let babčina života nic nevím. Potom ovšem věci dostaly spád. Ve svých čtyřiadvaceti letech poznala dědečka - byl Němec, vlastně Rakušan, pozdější řidič luxusního vozu Laurin&Klement  generálního ředitele Pražských železáren (kupodivu v Kladně). Ti dva měli šest dětí - čtvrté dítě byla moje máma.

Táta byl ryzí Čech po obou svých rodičích - samozřejmě, že se taky narodili a to opět z ryze českých rodičů.

Spočítal jsem si tedy, že z hereditarického hlediska jsem šestnáctiprocentní Němec (no dobře, Rakušan), třiatřicetiprocentní  Čech a pozor! - jedenapadesátiprocentní %  šohaj z kraje pod Chřiby...

...a je mi jasno, proč - když si dám jedno orosené po obědě - zní mi někde mezi ušima: Vínečko bíué, jsi od mé milé....