Frida a já I.

   Sedí v chodbě a vyčkává. Vyšly jsme před dům a naslouchaly. Uličkou pod kopcem, na kterém bydlím, doznívá ozvěna klapotu koňských kopyt, dnes utlumených sněhem. Vyjížďka několika jezdců  z nedalekého klubu probíhá pokaždé v již liduprázdných místech.

   Přišla naše chvíle. Dávám si fenku na vodítko a stará, sotva se vlekoucí Frida ožívá. Venku mrzne. Tlapky jí kloužou cestou po schodech, ale ustála to vzhledem ke čtyřem končetinám. Já visím na miniaturním zábradlí a snažím se nežuchnout. Do ulic jdeme v každém nečase.

Zákoutím dvou zasněžených aut se míhá několik stínů snad ještě tišších než je tato bílá noc. Jsou to moje kočky v čele s Kryšpínem. Chodí pravidelně s námi. Nemají rády otevřený prostor, a tak utíkají pod zaparkované vozy přede mnou. Odtud vykukují, jestli už s Fridou jdeme. Čtvrť sestává z nižších domků. Ve středověku zde bydlívali řemeslníci, kteří pracovali pro zámek.  Míjíme voňavý dům  s pekařstvím a Frida větří. Hned sousední průjezd má uvnitř prodejnu uzenin a masa a pes i kočky vždy toužebně hledí na zavřená vrata. Jistě cítí buřty až na chodník. Frida musí být pod dohledem i u kontejnerů, všechny odpadky se jí zdají nesmírně lákavé. Další moji psi, vyrostlí u nás v blahobytu, by si jich vůbec nevšimli. Naše pravidelná trasa měří odhadem tak kilometr a půl. Dnes se k našemu průvodu přidává ještě malý jezevčík jménem Babýk. Ypsilon je správně, jméno je odvozeno od hospůdky s názvem Babylon,. kde byl jako mrně nalezen. Vedu ho k jejich domku. Je vidět blikající obrazovku televize, tak jemně klepnu na zádveří a věčného tuláčka vpouštím do tepla.

   Kráčíme s Fridou zpět a kocour Kryšpín s dvěma kočkama se k nám zase připojili. Mají z Babýka trochu strach, tak čekali  opodál. Blízká silnice je také ztichlá, sem tam projede nějaký taxik. Vidím most přes Vltavu, z řeky stoupá zmrzlý opar. Občas se ozve hlas místních kachen..

   Poslední zapadlá ulička před výstupem domů, na kopec. Frida zneklidněla...ach jo, kdosi jde proti nám, se psem navolno. Kočky naštěstí v časovém předstihu vyběhly nahoru, do bezpečného teritoria. Zůstávám s Fridou stát a skláním se k ní, kdybych ji musela vzít do náruče.

-  Zdravím, nebojte se, Jack poslouchá na slovo, odvolává starší pán vlčáka.

-  Že jsem tak smělý, co to vedete za bombarďáka?  Musím se začít smát trefné poznámce na adresu vzhledu mojí fenky. Je pěkně kulatá a dlouhá srst plná sněhu z ní vážně vytvořila dělovou kouli. Dokonce třesoucí se. Má strach z cizího psa i člověka. Do schodů musím Fridě pomáhat. Rychle jí vysouším chlupy a jde se do hajan.