Frida a já IV..

     Rozruch letních nocí  je i s vodáky minulostí. Já a Frida se brodíme listím v parčíku na Starém Plešivci. Fenka má ráda to šustění, sem tam objeví kaštan  a svoji kořist si nese v tlamě až domů. Mám radost z její radosti. Netuším, že se brouzdáme naposled. Příštího podzimu se Frida nedožila. Opustila nás na Vánoce.

     Vděčnost a náklonnost, kterou zahrnula moji rodinu, by jistě ráda věnovala původním zachránkyním z Chorvatska. Dívky si skutečně našly práci v jedné místní hospůdce a střídaly se na ranní a odpolední směně kvůli péči o nalezence Fridu. Dvě přítelkyně byly nerozlučné do okamžiku, kdy si jedna z nich tajně přečetla deník své kamarádky. Petra napsala o Janě, že je kráva. A bylo vymalováno. Vjely si do svých krásných dlouhých vlasů a Jana ještě v noci vlakem odjela. Petra zůstala. Od druhého dne jsem po domluvě s ní a ujištění, že chce zůstat, převzala kvůli jejímu zaměstnání půldenní péči o Fridu. Za týden mi Petra řekla, že jede na víkend k rodičům, abych Fridu ohlídala. Na topení narafičila staré roztrhané prádlo, že se vrátí. Jistě uhodnete, jak to bylo dál. Den nato si Frida nešťastným skokem zlomila přední tlapku. Po šest neděl jsem ji kvůli sádře  vynášela několikrát denně v náručí venčit před dům. Nevím, co bolelo víc. Asi zrada dívky, k níž jsme obě přilnuly.

     Brouzdáme listím na jedné z posledních vycházek. U řeky Vltavy zase cosi kejhá. Čtvrť oddechuje. Kryšpínovo mňoukání nás navádí k domovu. Děkuji, Frido.

KONEC