Zoufalstvi

Podotykam, ze udalost je fikci a navic do jiste miri alegorickou. Uz jsem dostal tri kondolence, tak mi prosim neposijte dalsi.

Sychravý večer, doznívá svistot projíždějícího automobilů. Poryv větru mi do tváře ženě prach. Ulice, číslo, nekonečné schody. Tisknu zvonek. \"Je doma?\"
Zamýtavý posunek, uslzené oči. \"Nehoda... nemocnice...\" Špatné správy.
Bílá chodba a vtíravý zápach dezinfekce. V recepci si sestřička lakuje nechty. Říkám jméno. \"ARO... vážný stav... auto... Před sálem sedí řidič s hlavou v dlaních. \"Já přece nechtěl... klakson... jen se otočil... prázdné, smutné oči...\" Znovu si zakrývá tvář.
Jdu chodbou k automatů. Káva je mizerná, ale přehluší pachy. Dezinfekce, beznaděj, strach, gumové galoše. Že dveří vyjel vozík, za ním chirurgové. Jsou daleko, ale já slyším. \"Těžká šichta... všechno na levačku...\" Vozík skřípe, když jdu za ním. Zřízenec so otáčí. \"Sem nesmíte...\" Zapomeň!
Sedím v pokoji, kolem šumí a pípají přístroje. Beru ho za ruku a snažím se proklouznout dovnitř. Je tam, ale brání se. Musím se stáhnout, abych mu neublížil.  Respirátor se zvedá a zase klesá - nahoru, dolů, nahoru, dolů... Nechce si dát říct.
Lékařský pokoj, chirurg kouká skrze mě. \"Nechce nám dát šanci...\" Vím, že má pravdu. Vracím se k matce. Šálek horkého čaje a další slzy. Jak žil? Měl přátelé? Neví, neptala se. Snad je to lepší. Uvolní se a začíná povídat. Přijel, oči mu svítily. \"Našel jsem, našel!\" Znovu odjíždí. Už se nevrátí.
Roztřesený řidič. Policisté právě odjeli. \"Proč?\" Neví. Jen prázdné oči a pak náraz. Odletěl stranou a zůstal ležet. Vrtulník, policie. Ruce se třesou. Znovu hlava v dlaních.
V pokoji se zvedá a klesá respirátor. Tisknu bledou ruku a snažím se proklouznout dovnitř. Zeslábl. Konečně ho vidím. Sedí na skále uprosted jámy černé jako noc. Kolik už jsem takových viděl. Natahují ruku. Ani nezvedne oči. Sedím na okraji jámy celé hodiny. Hledí do prázdna. Slábne. Sestra mění kapacku. Ani si mne nevšimne. Lékaři nechápou. \"Měl se dávno probudit...\" Vědí, jako vím já. Je to v té prázdné, smutné tváří. Znovu mě odstrkuje. Odcházím do lesa za městem. Potřebují více síly.
Přítel mě pouští k jeho věcem. Tužka a blok s vlčí hlavou. Básně: veselá a smutná, přátelství a zklamání. Malá pružná kulička. Udeřím s ní o zem a ona se mi vrací do ruky. Na papíře zaschly slzy. Cítím smutek a prázdnotu. Znovu sedám vedle něj. Dál slábne. Na skále už sedí jen stín. Ukážu mu kuličku a oči se mu zalesknou. Záblesky vzpomínek: samota, přítel, kulička... Schoulí se do klubíčka. Nabízím sílu lesa. Odmítá.
Návštěva u matky. Stejná beznaděj. Nemluví. Prázdné smutné oči. \"Smím se podívat?\" Kývá. Na stěně visí plakáty. Kalendáře, knihy. Jsme z jedné krve, on a já.  Přístroje šumí a respirátor se zvedá a klesá. Konec se blíží. Rozumím. Záblesky štěstí, radost. Odmítnutí. Jasný blesk. Stín se hroutí, kvílí siréna. Elektrody bzučí. \"Nabíjet... znovu...\"
Matka a dva přátelé. Tři lidé, nic víc. Ostatní ani nevědí. Rakev klesá do země. \"Upřímnou soustrast...\" Beru ji za ruku. Na skále sedí stín, kolem propast samoty. Nevnímá.
Stojím za městem, stromy kolem šumí. Je noc, měsíc mi svítí na cestu. Měli jsme tu být dva. Klekám a měním se. Zakloněná hlava, smutné zavytí za padlého druhá. Měl jsem přijít dřív. Zase je nás míň.

---