zákeřný peklo

A víte, v co já věřím? Věřím, že je peklo. Fakt. Jednou jsem ukradla kamarádce gumičky do vlasů. Pamatujete se na takový ty dvě kuličky, dvoubarevný, trčely nám z falešných ohonů (kdo neví, tak falešnej proto, že jsou v něm jenom vrchní a hlavně postranní vlasy, aby nám nelítaly do očí – to vymyslely maminky, aby jejich holčičky byly krásný a upravený). No a já ty kuličky ztratila, sklouzly mi prostě a jednoduše z toho ohonu. Mámě bych to doma těžko vysvětlovala, tak jsem je tý kamarádce sprostě ukradla. Večer v posteli mě začala pálit pata. Opravdu, pálila jako čert. Nemohla jsem ráno vstát. Už tenkrát jsem byla jednou patou v pekle.

No a pak jsem vyrostla a vzpomněla si na tuhle epizodku až na jednom vejletu. Tenkrát jsme se vypravili s přáteli do hor. Nějak jsme nedomysleli plán stravy. Druhej den bylo po zásobách a obchod v nedohlednu. No a tak přišly na řadu tajný zásoby. Oplatky, bonbóny a ovoce. Všichni vytáhli na světlo boží svá tajemství, jenom já, chamtivec, tu svoji oplatku zatajila a tajně ji v noci sežrala. Ráno mi pálily oči. Po návratu jsem musela navštívit doktora, který spráskl ruce s tím, že mám zánět jako prase a vystavil mi na týden neschopenku. Jo, peklo je svině zákeřná!

Ještě pořád jsem ale chodila po světě nepoučená s tím, že všechno přepálí. Do toho osudnýho dne.

Potkala jsem totiž „jeho“. Já vím, že je to obehraná písnička, ale fakt byl boží! Dokonce ho podezřívám, že po nocích přemejšlel, jak najít cestu nahoru a utrhnout mi pár hvězd. Neskutečnej dříč a romantik. Ten byl tak romantickej, až se mi kolikrát ježily všechny chlupy na těle. V noci si stavěl budíka, aby mohl hlídat můj klidnej spánek a přikrývat odkopaný nohy.  Když jsem se vracela z práce, už seděl na schodě, připravenej s papučema. Sledoval mě na každým kroku,  aby mohl splnit každý mý přání, dokonce i to, o kterým jsem neměla ani tuchy. Prostě ideální tvor na zabití. 

Jednoho krásnýho dne jsem připravovala dříví na podpal s tím, že trénuju a potřebuju kapku svaly na rukou. Jinak bych ani nemohla vzít sekyrku do ruky.  Můj nejdražší poletoval kolem a nabízel kávičku, čajík a šťávičku.
Najednou mám zatmění, a když se proberu, sekyrka není zaseknutá v polínku, ale v miláčkově hlavě.

Ježííííši… a běhá po zahradě!  Aby toho nebylo málo, zakopne a spadne rovnou do díry tři krát tři metry, připravený pro výstavbu skleníku. A pak ticho! 
Jdu se mrknout. Ani se nehne. Vezmu lopatu a kapku do něho rejpnu. Zase nic. Horečně přemýšlím, co s ním. Když teď zavolám sanitu, zavřou mě, až zčernám. Když ho oživěj, bude mě strašit do smrti smrťoucí. Sakra, přemejšlej, hecuju se.
Vracím se k hromadě dříví. Už to mám!
Přenáším polínka do díry. Hezky obkládám miláčka, až není vidět. Tááák a ještě škrtnout.

A pak se děly věci.
Vatra vzplála, miláček se vzpřímil a řval jako šílenej. To mě tak vyděsilo, že jsem do tý díry zahučela k němu a začala hořet taky. A aby toho nebylo málo, zlomila jsem si oba krčky.
Miláček má čtyřicet stehů od čela po temeno hlavy, ale usmívá se ještě víc než dřív. Pořídil mi hejblátko na kolečkách a stará se s takovou péčí, že se k nám nastěhovala matka a nakonec i tchýně. Zbavil naši domácnost všech zrcadel a udělal všude bezbarierovej vjezd, mimo dřevníku.
A proč pryč zrcadla? Mám totiž jen jedno ucho a půl hlavy bez vlasů. Kůži mi doktoři nahradili prasečí. Prej by mi na ní mohly narůst štětiny, říká máma a tchýně jí moudře přikyvuje. 
Jo, peklo je svině zákeřná!