Asta

Asta se jmenovala. Byla to fenka; jenže rasu vám neřeknu, nevybavuje se mi; chcípla už před pár dny. Sousedka než odjela a svěřila mi ji do péče, slíbila, že to je v pohodě a ona se za tři dny vrátí; to je dnes, vůbec nevím, co jí řeknu. Pravdu? Vezme to… vy byste to vzali?

V pátek se ozval zvonek u dveří, zvedl jsem se ze svého ušáku, kde dělám vše – přemýšlím a relaxuji a došoural se ke klice, za kterou jsem radši neměl brát….

 Sousedka od naproti s Astou (ta čubka mě celkem štvala, pořád jen haf, haf! na celej barák; žijeme snad v útulku? Nikdo o mé averzi nevěděl, zřejmě ne, když mi Asta náhle očuchávala rohožku), a že jede na víkend pryč, má zaplacený welness – WTF – a jestli bych nepohlídal pejska, v pondělí si ho vyzvedne. A přidala pytel granulí a štůsek pytlíků (to jako na hovínka, tak na to zapomeň!) a ještě radu, ať na ní mluvím, to aby moc neštěkala. Zavolá mi hnedv sobotu ráno, jak na tom jsme.

Vstrčila Astu ke mně do bytu, řekla dík a zabouchla. Osaměli jsme. Koukal jsem na ni a ona se rozhlížela po novém pelíšku, jímž se tento byt v psích očích hned stal. Takto, bez hnutí, jsme zůstali asi dvě minuty, načež Asta vběhla do kuchyně a vrhla se na odpadkový koš. Člověk odjakživa běhal pomaleji než pes, a tudíž než jsem ji stačil zarazit a uvázat, válely se všude po podlaze kelímky od jogurtů, slupky od banánů, zkrátka veškeré svinstvo, jež bylo nacpáno v odpadkovém koši. Mé ruce se změnily v brankářské rukavice a mé tělo následovalo; dokonalá Pláničkova rybička a… odřel jsem si lokty i kolena, leč pes proklouzl na druhý konec kuchyňské linky. Odkapávající nádobí, tzn. talíř a hrneček se s řinkotem poroučely k linoleu, kde se roztříštily na množství střípků, z nichž některé pronikly až do mých odřenin. Řval jsem bolestí a vztekem. Asta mezitím přeběhla do obýváku a vyskočila na mé křeslo a… a… byl klid.

Vstal jsem, popadl sousedčino vodítko a rychle fenku znehybnil (teda uvázal za krk k posteli). Konečně jsem si mohl vydechnout, nalít do ran jód (už vím, jak se cítily čarodějnice na hranici) a nasypat Astě do mísy, kam loupu brambory, granule.  Ta je nadvakrát zhltla, spláchla to vodou z lavoru, kde si léčím svou plíseň a začala štěkat.  Netušil jsem, co mi chtěla naznačit. Omotal jsem jí hubu lepenkou a odebral se na kutě, po té psí honičce jsem usnul jak dřevo.

Ráno byla Asta kupodivu vzhůru a křenila se na mě krví podlitýma očima. Sunda jsem jí opatrně lepenku a nasypal do misky. Zhltla to, ale přitom furt štěkala. Tak ať – určitě se dříve či později unaví. Sedl jsem si do svého ušáku, nacpal si špunty douší a otevřel noviny. Za půl hodiny se Asta asi už unavila, protože zmlkla; jenže proč, to mi došlo, až když jsem musel kolem ní projít. 

Bylo to ohromné, bylo to smradlavé, bylo to hnědé a bylo to všude!  Zved se mi žaludek a naštěstí jsem dosáhl na jeden ze sousedčiných pytlíků. Potom byl můj žaludek ještě několikrát obrácen na záchodě.

Asta byla dovlečena do vany. Koberec byl polit tepem (naštěstí mi ještě nějakej zbyl od nedávné návštěvy drogerijního agenta) a já se svalil zpět do křesla. Pak se ozval telefon; jo je sobota, to bude sousedka – Asta je celá, nažrat dostala… vycházíme spolu dobře, není problém ho vzít. Sáhl jsem pro mobil na zem vedle křesla… sáhl jsem pro mobil na poličku… sáhl jsem… hledal jsem očima; zvedl jsem se a zkoumal směr zvonění, přicházel jakoby z koupelny. V koupelně přeci netelefonuji, nebo snad ano?

Psí břicho se chvělo, čubka skučela děsem – dosud nepoznaný pocit. Co dělat, přece nemohu nechat sousedku v nevědomí, zvonění pokračovalo. Mlada paní od naproti to nehodlala vzdát.

No tak jo, navlékl jsem si latexové, nemocniční rukavice a do pravačky popadl největší kuchyňský nůž, přistoupil jsem k vaně, kde skučelo to posrané psisko. Levou rukou jsem ji znehybnil; nebylo to těžké, stejně už byla polomrtvá strachy. Jak dlouho takovej mobil vydrží zvonit? Snad až do konce zákroku… abych si ale neuříz prst! Jak pak budu telefon držet?

Levičkou jsem fenku otočil na břicho, které tak nějak komicky vybrovalo, jako by Asta nespolkla mobil, ale hejno včel. Nebránila se, musela už kdysi být u veterináře, věděla, že všechno časem přebolí!  Namířil jsem pravou ruku s nožem na chvějící se břicho, zavřel oči a bodl. Cítil jsem, jak nůž projíždí masem, cítil jsem na ruce řinoucí se krev.

CRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR… pokrčoval vyhřezlý, proděravělý žaludek. Otevřel jsem oči, ublinkl si a rozšířil otvor. Levičkou jsem popadl mobil…

„Haló,“ přiložil jsem si tu zkrvavenou věc k uchu, „omlouvám se, právě se koupeme.“

Sousedka zajásala a měla radost, že jsme takoví kamarádi a zeptala se, jak to jde a zda Asta nezlobí.

„Vše je v nejlepším pořádku, Asta je sice ještě ve vaně, tak vám ji nemohu dát, ale určitě se na vás moc těší…“