Viktor Flint byl optimista

Viktor Flint byl optimista. Nevím, jaký bylo jeho vopravdický příjmení a z jakýho kouta starýho světa jeho rodiče do Států přijeli, ale jedno vím jistě. Jejich americkej sen musel bejt hodně růžovej.

Tak třeba když se s Viktorem rozešla Ruby. Abyste věděli, Ruby byla Viktorova dětská láska. Kvůli tomu, aby ji zaujal Viktor dokonce založil dixilandovou kapelu, což s takovejma dřevákama, jako jsme byli my - jeho kamarádi- byl vobdivuhodnej výkon. Ruby mu dala košem kvůli Patrickovi, kterej byl vo hlavu vyšší a měl svoje auto. Jenže Viktora to nenaštvalo, nenadával, nebrečel a  ani se neopil. Když mu to Ruby voznámila - mimochodem dost drsně - chvíli přemýšlel a povídá:

"To je vlastně docela zajímavá situace, já si teď můžu najít úplně novou holku.“

Nebo když v jednadvacátým zkrachovala Millerova fabrika. V Millerově fabrice jsme pracovali všichni. I naši tátové. Když Miller padl na hubu, báli jsme se co bude dál. Jen Viktor Flint byl optimista.

"Když jeden vo prachy přijde, musej se přikutálet k někomu jinýmu. Prachy se jen tak nevypařej."

A Viktor samozřejmě předpokládal, že nějakej ten dolar se přikutálí i  němu. Nepřikutálel, ale Viktorovi to nevadilo. On byl jako křesací kamínek. Čím víc jste do něj uhodili, tím víc jisker naděje z něj sršelo.

A tak Viktor přišel s tím bezvadným nápadem, že budeme hrát v jednom z Chicagskejch zapadáků. Moc se nám do toho nechtělo. Byl to ilegální podnik a navíc už jsme všichni tušili, že Viktor přitahuje maléry. Vono jestli Pán Bůh viděl ten jeho věčnej úsměv, tak mu muselo bejt jasný, že na něj nemusí plejtvat šťastným vosudem. Na Viktora mohl poslat sedm ran egyptských a ten by byl ještě nadšenej, že z nebe padaj žáby...určitě by si plánoval, že otevře francouzskou restauraci.

Hraní v zapadáku bylo fajn. Do tý doby než přišli taliáni, že tam jako pro ně budeme pašovat láhve značky moonshine. Ve futrálech vod nástrojů. Cody se šprajcoval, Luke ukazoval, že do futrálu vod pozounu se toho moc nevejde, já byl rád, že na piáno se futrál naštěstí nedělá, protože to by bylo chlastu pro celou rotu mariňáků na vopušťáku. Jen Viktor souhlasil. Místo banja se mu do futrálu vešlo sedm lahví.

"To bude skvělej přivýdělek," mínil Viktor. "Navíc nametený lidi rádi tančí, i když muzika není zrovna nóbl."

Možná by to byl dobrej přivýdělek, kdyby se Viktor nezaplet s tou irskou holkou. Dva bráchové, kteřé měli se zrzavou Keltkou společný jedno z těch typicky irskejch příjmení jako O'Hara, O'Connor nebo O'Chlasta, si pro něj došli. Ten naštvanější vytáhl z pod kabátu luparu. Strčil dva upilovaný laufy Viktorovi pod nos a Viktor souhlasil, že jejich ségru vodvede k voltáři. Ale kdo ho znal dobře jako já, věděl, že to není proto, že by se bál, že mu dvakrát devět broků proletí palicí. Viktor Flint byl optimista. Měl za to, že bude fajn mít za švagry chlápky, kteří ho považují za tak fajnovou partii, že ho k voltáři chtěj dostat za každou cenu.

Jenže taková irská svatba se nemůže dělat bez whisky. A whisky za prohibice se těžko shání, jenže Viktor Flint byl optimista. Myslel si, že O'Chlastovi jsou moc milí lidi a že je vlastně bezvadný, že zrovna von dělá kurýra siciliánům a může jim na vopatřit pití. Jedna flaška ze sedmi tak vod teď putovala do zásob na budoucí veselku.

Taliáni ale nejsou blbí. Nebo možná jsou, ale počítat do sedmi asi umí. Nebo neumí a někdo jim Viktora prostě práskl. Tak jako tak si pro něj jednou přišli do naší šatny za barem. Kluci už byli pryč. Já jsem se krčil v koutku a doufal jsem, že si mně nevšimnou. Jen Viktor Flint byl optimista.

"Budu se ženit," zdravil zvesela svý makarónský kámoše.

Jenže ty kluci asi nebyli zrovna rodinný typy. Prej jestli jim Viktor ten chlast hnedka nevrátí nebo za něj nevysolí prachy, co jim za něj visí, useknou mu prsty, aby si už na banjo nezahrál. A chlápek tlustej jak výkladovej slovník vytáhl z pod saka sekáček na maso. Druzí dva přidrželi Viktorovi pravou ruku na stole. Ale Viktor Flint byl optimista:

"Kluci neblbněte, palec ukazováček a prostředníček budu potřebovat, až budu počítat prachy, co vám mám vrátit."

„Hmm, to je fakt,“ zahučel slovník a sekáček zasvištěl vzduchem. Tlusťoch vzal ze stolu Viktorův prsteníček a malíček a hodil je do krbu. Tím to pro taliány skončilo.

Z krbu byl cejtit smrad spálenýho masa, já jsem se třásl strachy. Viktor si držel ruku zabalenou v kapesníku a hystericky se chechtal:

"Ty gorily neví, že na banjo hraju jen třema prstama. Navíc mi usekli prsteníček, takže se nemusím ženit. Nevěsta mi přece nemůže navlíct prsten."

Neměl jsem to srdce mu v té chvíli říct, že prsten se navlíká na levou ruku. Ale i kdybych to řek, Viktor by to určitě zvládl. Viktor Flint byl optimista.