*Jen tak mimochodem...*

  Je teplé nedělní odpoledne, jako stvořené k příjemné podzimní procházce. Za chvíli bude končit doba návštěv a začne mi vizita. Jedna ze skupinek, které se procházejí  před porodnicí, upoutává mou pozornost: rodiče a okolo nich dovádějící  čtyři děti ve věku  tak od pěti do dvanácti let. To páté se asi skrývá v kočárku, který před sebou tlačí matka? Právě  se ubírají  k naší budově, žena znatelně s obtížemi, chvilkami se zastavuje

  Když přijdou poněkud blíže, poznávám ji. Vzpomínám si, že jsem jí byl tak asi před rokem u porodu, který byl  velice snadný až překotný. Vždyť to bylo popáté! Jednoduchá a prostá žena, tolika těhotenstvími předčasně zestárlá. Vypadá hodně přes čtyřicet, ač jí může být o dobrých osm let méně.  Vím ještě i jak se jmenuje, ano, je to paní Malá !

   Měl bych začít s vizitou, ale na čtvrt hodinky si ještě odpočinu, říkám si v duchu a nemohu přemoci zívnutí. Chystám se tedy, že si zdřímnu, ale už je tu telefon: „Chce s vámi mluvit jedna paní, přijďte, prosím, do ambulance.“
  Smiřuji se s neočekávanou nutností. Na chodbě mě ostýchavě osloví její manžel: „Nezlobte se, pane doktore, že vás vyrušujeme právě teď před vizitou, ale šli jsme okolo nemocnice na procházku a manželce se udělalo náhle nevolno a bolí ji břicho. Budete tak laskav a podíváte se na ni? Před rokem jste jí byl u porodu, nemýlím-li se.“

   „Máte pravdu, vzpomínám si. Chystáte se na šestý přírůstek?“
   „Ale kdepak! To vůbec nepřichází v úvahu. Zašli jsme sem jenom proto, že si moje paní myslela, že snad máte službu a ona vás tak dobře zná. Jinak bychom museli jít na pohotovost. Buďte tak laskav, prosím.“ Nezbývá než souhlasně přikývnout: „Samozřejmě, počkejte si chvilku, prosím.“

    Od paní Malé se dozvídám, že ještě kojí a že v posledních dnech pozorovala občas jakési napětí v břiše, které ale samo přešlo. Chuť k jídlu  má dobrou, dokonce prý v poslední době přibrala něco málo na váze, protože se snaží hodně jíst, aby měla kvalitní mateřské mléko.Na procházce dostala náhle záchvat slabosti a udělala se jí tma před očima. Pak přišla ta divná bolest v podbřišku a v kříži, která se po chvilkách znovu a znovu vrací. Vyšetřením už si jen ověřuji mou zdánlivě neskutečnou domněnku, že jde o počínající předčasný porod v osmém měsíci!  Jak jí to jen říct, abych ji nešokoval? Začínám tedy opatrně:

   „Poslyšte, paní Malá, musíte tu zůstat. V žádném případě teď nemůžete jít domů.“
   „To myslíte doopravdy? Je to něco tak vážného?“ ptá se  překvapivě.  „Co si jen počne manžel s dětmi? A to malé? Mohu je mít zde u sebe? A proč vůbec to všechno? Oč vlastně jde?“  ptá se  už skoro nedůtklivě a nevědomky si přitom tiskne rukou na podbřišek.
   „To máte tak, paní Malá. Vy tu jste, abych tak řekl, na správné adrese.“
   „Jak to? Vždyť jsem tu na porodnici! Proč se mnou žertujete? Mluvte přece vážně, pane doktore“, reaguje nejistě a pohledem jakoby hledala svého manžela.

    „Myslím to zcela vážně, paní. Domů už teď opravdu nemůžete jít, poněvadž  musíte zůstat zde, na porodnici!“ Jsem už znatelně důraznější.  Zdá se ale, že to opravdu nemůže pochopit a já se  vůbec nedivím, že pak  dochází  k tomuto vzrušenému rozhovoru:
   “Vy si tedy myslíte, že jsem těhotná?“
   „To si nemyslím, to vím, milá paní!“
   „Nevěřím tomu!  Vždyť od loňského roku den co den kojím! Pětkrát denně!“
   „Já vám to věřím, ale vy  jste doopravdy těhotná! Navíc se divím, že jste to právě  vy na sobě vůbec nepoznala. Po pěti těhotenstvích!?“
   „No dovolte, pane doktore, která žena na sobě s jistotou pozná, že je třeba v druhém měsíci!?“ V jejím obličeji  vidím, že právě zase pociťuje svou bolest.

   „Jistěže málokterá. Ale vy nejste v druhém měsíci!“ odhaluji opatrně své karty.
   „Nejsem? A v kterémpak  to měsíci jsem  podle vás?“ ona už trochu dopáleně.     „V osmém!¨ a tvářím se vážně.
   „No to je přece k smíchu! Vždyť přece nemám vůbec žádné břicho!“ kroutí pochybovačně hlavou a na důkaz své pravdy si na ně sahá.
   „To není tak rozhodující, máte-li i po pěti těhotenstvích stále ještě pevné břišní svalstvo“,  trvám na svém. Z její strany žádná reakce. Zamyslela se a zkoumavě mě pozoruje. Přeji si, aby to už konečně pochopila! Kéž by aspoň dostala řádný děložní stah, který by ji definitivně o tom přesvědčil!

   „Mohl byste to, prosím, všechno opakovat před mým manželem? Pak vám to SNAD uvěřím, pane doktore.“ Cítím, že situace vyžaduje rozhodující obrat!
   „Velmi rád, milá paní, ale až potom. Teď už jsme ztratili dost času. Mám naspěch!“
   „Teď už tomu ale vůbec nerozumím! Jak to myslíte –potom- a že máte  naspěch? Najednou pro mě nemáte čas?“
  Teď tedy nastal okamžik, kdy musím s barvou ven. „Právě naopak, vážená paní. Naspěch mám kvůli vám. Jen tak mimochodem:  nejpozději do hodiny budete rodit! Lehněte si, prosím, zde na nosítka a jedeme rovnou na porodní sál!“

   Ona se však tvrdohlavě trvá na svém a skoro zoufale vyrazí znovu do útoku:
   „To je přece fantastické, co tu říkáte, pane doktore. Nevím za koho mě máte a co si o vás mám myslet. Měla jsem o vás vždy dobré mínění, ale legraci si ze sebe dělat nenechám. Přece jenom budu muset jít na pohotovostní službu. Ale říkám vám upřímně, že po tom jak jsem vás znala dříve, jste mě dnes moc zklamal!!“

   „Okamžik ještě, paní Malá! Myslím to vše naprosto vážně a rád bych to zopakoval znovu i před vaším manželem. Ale teď už opravdu není čas na další debatu. Věnujte mi aspoň část vaší dřívější důvěry a já vám zaručuji, že tentokrát zažijete ještě rychlejší porod než ten poslední!  „Haló, sestro, jede se na porodní sál, ale rychle, prosím!“

   Překvapená rodička je skoro bez dechu a beze slov a neklade vůbec žádný odpor, když ji ukládáme na pojízdná nosítka. Má právě bolestně zkřivený obličej, jednou rukou si tiskne podbřišek a druhou tlačí do kříže. Na chodbě míjíme jejího manžela. Zastavuji se u něho, zatímco sestra ujíždí k výtahu. Nastávající šestinásobný otec vypadá naprosto bezradně. Zřejmě neví co si o tom má myslet, poněvadž z našeho rozhovoru neslyšel ani slovo. „Pane Malý, vaše paní mě má asi za blázna, ale ve vší vážnosti vám říkám, že nejpozději do hodiny budete po šesté otcem!“

  Ztuhl jako sloup, dolní čelist mu poklesla, chtěl by něco říci, ale neví co.
   „Dám vám zavčas vědět, jakmile bude porod u konce, teď už to  opravdu velmi spěchá!“ a utíkám ke schodům na porodnici. „Vaši paní jsem informoval, nemějte o ni strach! Na shledanou!“ a beru schody po třech.
   „Haló, počkejte přece!“ zmohl se na tři slova.
   „Nemám čas, nezlobte se, prosím!“ a mizím za dveřmi porodního sálu.

   Přírodní zákony udělaly během hodiny se šestým těhotenstvím krátký proces a na oddělení nám tím přibylo děvčátko poněkud slabší váhy, ale mající se čile a  hlasitě k  životu. Já jsem tím  zase nabyl ztracenou důvěru mé pacientky. Nyní se už usmívá, ale přesto nechápavě kroutí hlavou, kdykoliv se  podívá na toho  trpaslíčka ve svém náručí. Pan Malý přijal moje „poselství“ s trpitelským pohledem. Nebyl vůbec nadšen,  za gratulaci poděkoval jen jakoby automaticky.
   Než jsem vyšel na vizitu, neodpustil jsem si ještě pohled do parku: skupinka s kočárkem se právě zastavila. Všichni se ohlédli směrem k porodnici a zamávali.
   Asi té maličké, kterou předtím nikdo netušil ani neočekával?