Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sea ve tmě se dějí zázraky
Autor
slunceblunce
Šeptala se mnou celou noc. Pohladila vzduch, který jsem v tu chvíli dýchala a zeptala se mě na cestu. Chtěla odejít před svítáním. Poposedla na rohu postele. Rozpačitě pomrkávala. Její hebké ruce hladily peřinu do obloučku, až roztržitě vytáhly jedno pírko. Omluvně se na mě podívala, nastavila ho k puse a foukla. Uvolnila prsty. Pírko pomalu letělo vzduchem. Usadilo se na skříni hned vedle proutěného košíku, kde seděla zvědavost. Vyčkávala jsem se strachem, že mě její odchod změní. Přisedla blíž, našla mé ruce a stiskla je. Trochu stydlivě vyslala úsměv k němu a výmluvně pokrčila rameny. Strach se nahrbil a prohrábl svoje dlouhé vlasy. Nečekal, že by odešla sama. Trochu se začal bát.
Cítila jsem její dech a vůni. Voněla jako léto. Jako vlaštovčí hnízda a seno za domem. Jako vzpomínka.
„Pojďme si povídat o lásce,“ zašeptala.
A tak jsem s ní šeptala a ona odpovídala mými ústy. O touze, která touží ven. O hlíně. O vlhké hlíně na mých rukách, ze které tvořím naši věčnost. O vděku, že můžu. A taky jsem jí šeptala o zvědavosti, která zaťukala nesměle včera v noci na okno. Přijela až od moře. Ještě byla cítit solí. O lásce nepadlo ani slovo.
Nocí tiše vplouvaly do pokoje sny a usazovaly se na skříních a po podlaze. Tlačily se jeden vedle druhého a prosily, abych je převyprávěla. Připomínaly se a odhalovaly. Nechala jsem se přemluvit. Každého zvlášť chvíli podržela v ruce a ukázala ostatním. Vesele se vítaly a pošťuchovaly. Trochu to i blýskalo.
„A zítra nám ukážeš světlo?“ zeptal se ten nejmenší z nich. Jmenoval se Láska. Byl malý a nedojedený. Toužil jít ven a růst. Opatrně jsem ho pohladila, usmála se a cvrnkla do nosu. Zvědavost ho chytla kolem ramen. Přitulil se k ní, spokojeně zavrněl a zavřel oči.
Slova zezelenala a obalila se bílými květy. Sny vydechly. Schoulily se do klubíčka a nachystaly křídla. Ze slov se začala rodit věta a právě v tu chvíli i se sny vlétla do mých pootevřených úst.
Ještě je tma. A ve tmě se dějí zázraky.
Když pustila moje ruce, objala strach, něco mu zašeptala do ucha a oba se rozesmáli. Tiše vykročili ke dveřím tanečním krokem, na nohou baleríny. Inu, komedianti!
14 názorů
svět ukazuje všecho a ty tu svoji část ci vidíš umíš pěkně popsat ..
slunceblunce
23. 04. 2016tak to vám moc děkuju, jsem ráda ,že se vám tenhle příběh líbil :)
okoloidúci
22. 04. 2016magické *
slunceblunce
22. 04. 2016lnice, díky, se tady usmívám, jak mě to těší :)
slunceblunce
22. 04. 2016kočkodane, ale no ták, komentuješ úplně krásně :) zázraky se dějou i tobě, jen je nejspíš zaháníš :)
slunceblunce
22. 04. 2016:)) miluju nekritické fanoušky :))) dala jsem na tebe a upravila .. já mám prózu v poezii strašně ráda a taky poezii v próze :))) tohle byla taková přetahovaná s mylencz tenkrát, která z nás má lepší zázraky :))) díky qíčalko milá za zastávku
Goro, to mě těší
Gabi, za úsměv :)
Kouzelné, ráda jsem početla.... a tvá slova se obalila květy ..komedie a komedianti, to je pro mne to pravé.../t.