*POHÁDKOVÝ POROD*

*POHÁDKOVÝ  POROD*

   Jednoho dne musel náš primář náhle služebně odjet a pro mne to bylo nemilé překvapení. Byl jsem totiž po nedávné promoci přidělen na jeho  porodnické oddělení teprve  před několika dny, ale  ty stačily k tomu, abych pocítil jeho otcovsky přátelský vztah  ku mně. Avšak  jeho zástupkyně, staropanenská menší osůbka, mužatka, asi tak pětačtyřicetiletá, mi dává  už  od prvního dne zřetelně najevo, že mě vzhledem ke své odborné i služební nadřízenosti  považuje za někoho, kdo zdaleka nedosahuje její úrovně. To mně pochopitelně vůbec nebylo po chuti. Takže jsem byl docela rád, že  jsme v den primářova odjezdu neměli  naplánovanou žádnou operaci, kde bych jí musel asistovat.

   Onoho dne  nikdo z nás obou netušil, že  se přihodí něco neobvyklého, co    ovlivní naše  mírně napjaté kolegiální vztahy...

   Zčista jasna příjem prvorodičky uprostřed druhé doby porodní. Žena už  skoro na pokraji vyčerpání, neschopna tlačením spolupracovat. Stírám jí z čela pot a snažím se dodat jí trošku optimismu:
  
 „Už to nebude dlouho trvat, maminko. Za chvilku tu bude paní doktorka, která vám pomůže a aby vás to nebolelo, dostanete trochu lehké narkózy.“ Vnitřní nález totiž splňuje podmínky pro ukončení porodu východovými kleštěmi, což potvrdila i moje  nadřízená  a mně je jasné, že vyřeší nastalou situaci tím, že  mi názorně  předvede co a jak  umí!

   „A co mi budete dělat, že musím dostat narkózu?“ ptá se mě nevěřícně ustrašená  rodička a vzahuje ke mně obě ruce jakoby prosila. Přemýšlím jak bych jí uspokojivě odpověděl, poněvadž  vím, že pronést  nahlas slovo kleště  na porodním  sále vyvolává u postižených jenom negativní představy.

   „To už nechte na nás, maminko, hlavní je, že až se probudíte, budete mít porod za sebou a v náručí svoje miminko. Císařský řez to však nebude,“ dodávám důrazně a tisknu jí pevně  obě ruce. Zdá se, že je s mou odpovědí spokojena a že se nám v důvěřě odevzdává.

   Doktorka v zápětí přichází a při oblékání do sterilního pláště nám dává znamení, že můžeme začít: porodní asistentka s přípravou potřebých nástrojů na sterilně zarouškovaném operačním stolku a já s narkózou. Obrácená k rodičce, prohodí tak trochu nežensky:
  
„Žádný strach, matko, není to vůbec problém, abychom  vám  pomohli.  A na tu chvilku, co to bude trvat, vás uspíme, nebude vás nic bolet.¨
„Předem mockrát děkuji!¨ odpovídá už znatelně uklidněná rodička.
  
   Nevím kolik kleští  až dodnes má představená dosud samostatně  provedla, ale jistě jich u primáře taky několik  viděla, takže  je zřejmě   musí perfektně ovládat. Tento zákrok se totiž neprovádí  každodenně  a trochu to trvá, než  za dohledu zkušenějšího se takový výkon svěří někomu mladšímu. Dnes tu však nikdo starší  není než ona sama, protože na mě se jako na nováčka, který zná tuto  operaci pouze teoreticky, nemůže vůbec spolehnout!

   Porodnické  kleště jsou nástroj  v principu  podobný nůžkám, kde však oba díly nejsou spojeny žádným  nýtem, nýbrž se  ve střední části zasouvají do sebe. Ke spojení obou kleštin musí dojít až po jejich postupném zavedení do rodidel ženy a to ve správném sledu po sobě, jinak se totiž jejich uzávěr nezdaří !

   Začínám tedy s narkózou, ale současně k mému velikému údivu vidím, že  si moje  nadřízená připravuje na stolku kleštiny přesně naopak! Sedím za hlavou rodičky a nejsem si tedy docela jist, zda to z mého zorného úhlu vidím správně. Ale  třeba  je to nějaká nová metoda, mně ještě neznámá, myslím si.

   Po zavedení  kleštin se pochopitelně jejich spojení nedaří.  Stejně tak i při znovu opakovaném pokusu!  A situace se v zápětí stává ještě  napjatější, když  nám porodní  asistentka   pohybem ukazováčku signalizuje, že se ozvy plodu  nebezpečně zpomalují !  Přidávám tedy k étheru aspoň  bohatě kyslík, když už nic jiného nemohu dělat. Přece si  nemohu dovolit, abych mé kvalifikované nadřízené radil, jak si má ten nástroj   na stolku  spávně připravit!?

   Konečně  potřetí:  jako by četla moje myšlenky, doktorka  kleště  vyjímá a na stolku znovu skládá, tentokrát správně. Takže  je po jejich   zavedení  přece jenom obě kleštiny spojí. S úlevou vysazuji narkózu, neboť očekavám, že se porod v krátkosti  ukončí.  Doktorka táhne až jí krční žíly nabíhají a oči vystupují  z  jamek. Pomáhám  citlivým tlakem shora na dělohu, avšak dítě vězí v rodidlech jako by je tam někdo naschvál držel. Opakovaný pokus  našeho společného úsilí zase nevede k ničemu.

   V zoufalém pohledu doktorky čtu, co jí tak asi teď probíhá hlavou: „Co teď? Proč se mi to nedaří? Smrt nenarozeného novorozence!? Jak to vysvětlím matce a potom primářovi?  Ten nový a ještě nezkušený sekundář –začátečník- který asi vidí klešťový porod  poprvé, na něho se přece vůbec nemohu spolehnout! Taková blamáž před ním a před zkušenou porodní asistentkou!“

   Zřejmě už nemá sílu, říkám si, a je mi jí líto. Je po noční službě a asi  dobře nespala. Navíc   tíha  zodpovědnosti  bez primáře! Co  se však stane, jestli  je  už  opravdu  tak vysílená, že .....? Nechci  ani domyslet!

   Ozvy plodu se zhoršují, signalizuje nám asistentka, a situace tím začíná být pro nového světoobčánka, vězícího pevně v porodních cestách,  akutně nebezpečnou!  V těchto kritických vteřinách  se přece něco musí stát, ale proboha co!?

   Vtom  jako bleskem se mi vybaví  vzpomínka z dětství:  ano, jak to bylo v té  pohádce? Dědeček za řepu, bába za dědka, vnučka za babku... Mám? Nemám?

   Bez dalšího rozmýšlení skočím za nic netušící, zemdlelou doktorku, obejmu ji v pase a táhneme spojenými silami! Po prvním tahu jí nahlédnu přes rameno, abych se přesvědčil o výsledku našeho společného úsilí. A vskutku: v lůně rodičky se začíná objevovat tmavovlasá  hlavička novorozence!

   Sevřu ji tedy ještě pevněji a táhnu s pocitem nadlidské síly a s vědomím, že jedině tak lze porod ukončit. Zakrátko nastává vhodný okamžik k nástřihu hráze, proto povoluji, aby   mohla  uchopit nůžky, které v zápětí  cvaknou a pak  už  jen snímá kleštiny. Vybavení ramének a celého tělíčka  je pro ni už pouhou rutinou.

   Oba  si s úlevou oddechujeme, když se nečekaně  ke mně obrátí: 
  „Už jsem to začínala vidět černě. Jseš chlapík! Děkuji!¨  A uznale mi poklepe na rameno.
 
   Nevím  jak konkrétně  potom  primářovi referovala  o naší společné  akci, nicméně jsem od tohoto dne  zřetelně pocítil, že  jsem  na její   stupnici mého hodnocení postoupil podstatně výše!
 
   Z čehož všeho plyne humorné poučení: znalost některých pohádek není pro porodníka tak bezvýznamná, jak by se na první pohled zdálo !