Sládla svou vůni

Sládla svou vůni

Sládla svou vůni do okolí, sládla ji do ulic i polí. A kolem poletovaly lístky třešní jako španělské mušky jara. Nadechni se a leť.

Dvě slunce

Pod kabátkem nabízí potěšení, dvě planetky ve výstřihu, pevně stojící ve vesmíru těla. A kolem nich krouží muži, ti posedlí hvězdáři. A až dorazí do kancláří, budou vyprávět kolegům, že toho rána spatřili dvě slunce. A snad by se pro tu pravdu nechali i upálit.

Cesta do pravěku

Nedaleko za posledním místním panelákem je krajina zjizvená do pravěku. Sype se tam kamení s kusy divných zvířat, přesličky dávají stín a strouha klikaté znamení. A k té vodě všechna ta zvířata chodívala pít a pod ty přesličky pak lehala. Dnes tamtudy chodila dívenka, po jizvách v krajině, stopami času, a něco hledala. Ztracená hledala ztracené. A zpod jednoho listu ji možná sledoval pár kamenných očí.

Jak se usíná v Cordobě

Jak se asi usíná v Cordobě? Měsíc je drobnou útěchou uličkám zúženým škrtidlem středověku. Od hostinců stoupá pach hovězí krve, ještě tluče spánky v smrtiplném děsu, aby se vzápětí změnil v cinkání sklenky a kastanět úlevný klapot. Mezerou okenice ji pozoruješ, jak zvedá sukni, ruce, jak ji v těch slabých místech perlí pot. A ničím pak už nezmírníš ten nespavý hřích, rozdrážděný rudým hadrem vína.