*Nečekaná komplikace*

 „Nu dobře, Zdeňku, jak chceš, nechci ti to rozmlouvat. Myslím jenom, že je velký rozdíl stát  bezmocně u porodu vlastního dítěte po boku své trpící ženy nebo  připravovat v laboratoři prášky, kapky čí mastičky. Nehledě k tomu, že ti náhle můžou zeslábnout kolena. Víš, co tím myslím, ne?“ chtěl jsem mu dát na uváženou.

   „Prosím tě, vždyť já jsem jako malý kluk vyrostl na vesnici, kde se ledacos dělá nebo vidí. Pokud to nebude císařský řez, tak snesu všechno. Přece nejsem žádná poseroutka!“  bránil se vehementně.
   
    „No to jsem zvědav! Brzo se tedy uvidíme!“   Za několik dnů nato se skutečně  objevili před vyšetřovnou u porodního sálu, oba v  radostné náladě.  Porod se už před hodinou rozběhl doma.

   „Tentokrát se jedná  o polohu koncem pánevním,“ seznámím je  s mým vstupním nálezem. Nevěřícně se podívají  jeden na druhého. Velké mlčení. Pak Zdeněk   rozpačitě a trochu bázlivě: „To není tak úplně normální, co? Jak to budeš řešit?“
 
  „Konec pánevní je tak dlouho normální než se zkomplikuje. Ale nepochybuji,  že to zvládneme. Vždyť  jsme na to tři !“ snažím se je optimisticky naladit. Následovná odpověď je však nějak rozpačitá:
 
   „Máte tu nějak těžký vzduch,“  poznamená  jaksi nejistě dříve se tak holedbající.

   „Ztratil jsi náhle odvahu, Zdeňku? Vždyť přece několik kapek krve víc nebo míň tě nemohou vyvést z míry,“ chci mu připomenout jeho vytahování se před několika dny.
 
  „Pochopitelně, že ne. Budu  přihlížet od dveří, abych  tě nerušil a mohl ses tak lépe soustředit na to co budeš dělat!“  neočekávaně rychle políbí udivenou manželku a spěšně odchází nadýchat se čestvého vzduchu k otevřenému oknu na chodě. 
  
   „Budu ti  aspoň průběžně komentovat, abys měl později všechno v dobré paměti,“ navrhuji mu, když s rodičkou odcházímk porodnímu sálu, kde naštěstí není žádná jiná. Troufalý lékárník si za chvilku skutečně stoupne do dveří, kde statečně odolává lákání své manželky, aby si sedl vedle ní, očekávající jeho soucit a povzbuzení. On  však zůstává neoblomným, přitom ale tak nějak nejistým...
  
  Porod postupoval naprosto ideálně. Když  nastávala rozhodující fáze, ohlásím mu: „Teď může dojít  už jen k jedné komplikaci,  vztyčení ramének, ale můžeš být klidný. Bezpečně ovládám  hmaty, abych je vybavil. Pro jistotu ještě nastřihnu  hráz!“  Vůbec  dále nepřemýšlím, proč  se náhle jeho oči tak zřetelně zamlžily.
  
  Hned nato se už rodí roztomilé děvčátko. Se slovy: „Budeš mít tedy přece jenom druhou dcerku,“ se o něho přestávám zajímat. Jsem  nyní intenzivně zaměstnán až k tomu slavnostnímu okamžiku, kdy držím jejich druhorozenou, abych ji oběma ukázal. Přitom  se za silnějšího krvácení začne odlučovat plodové lůžko. Pootočím se, abych viděl jak bude Zdeněk reagovat na nový rodinný přírůstek. Jenomže......rám dveří je prázdný a současně slyším, jak na chodbě   zapraskají pojízdná nosítka a kdosi bolestně vykřikne.

    Co je s tebou?“ zavolám hlasitě. Z chodby se nic neozývá. Odpupečníkuji rychle novorozence, odloučenou placentu zatím neprohlížím, odběhnu  ke dveřím a vidím: Zdeněk zřejmě omdlel, leží pod pojízdnými nosítky na podlaze v louži krve, která mu odkapává ze záhlaví. Asi si chtěl  při počínající slabosti na ně lehnout, sjel s nich dolů a strhl je přitom na sebe. S takovou „porodní komplikací“ jsem věru nepočítal!
 
 „Přivolejte sestru z oddělení a nachystejte další stolek se šitím,“ nařizuji asistentce,
došiji urychleně hráz, prohlédnu ještě placentu  a už  se zajímám  o  mého neočekávaného pacienta. Má  povrchovou tržnou ranku na záhlaví, která svým krvácením dělá hrozivější dojem než tomu ve skutečnosti je.
 
   Zdeněk se pomalu probírá a diví se: „Co se děje? Proč nejseš  u porodu?“  sáhne si na bolestivé místo a když spatří své zakrvácené prsty, znovu omdlévá! Ošetřit ho bez umrtvení několika stehy během jeho mdloby je  pro mě krátkou záležitostí.
 
  Nu a od té doby mám vždy vážné pochybnosti o tom, zda je vhodné a nutné, aby otec dítěte byl  u porodu přítomen, obzvlášť když  je navíc ještě lékárníkem.