Jebavý kukuč

Scifi formou sociálního realismu, ostrá kritka etatismu. 

Pokud častěji projíždíte křížem krážem tuto zemi, jistě jste si všimli, že přes tisícileté míšení populace se typy žen v různých krajích výrazně liší. Třeba Východočešky se vyznačují světlejší pletí a naducanými tvářemi, zatímco Severomoravanky zase bývají celoživotně spíše štíhlé a tmavší. Ať modro- nebo hnědooké nejhezčí bývají holky z trojúhelníku Kralupy - Kadaň - Teplice. Můj slovenský spoluvězeň by řekl, že mají jebavý kukuč.

Takový měla i Barča. Měl jsem pořád před očima, jak jsme nedávno seděli v kavárně nad řekou. Už nevím, co tehdy říkala, ale už jen zvuk její řeči mě přiváděl do zvláštní klidné nálady.

Čekal jsem v kavárně, až Barča vyjde z protějšího pekařství a nervózně jsem promíchával svoje horké cafe americano. Z dlouhé chvíle jsem analyzoval marketingové působení vývěsního štítu – ve zlatavé a tmavě hnědé barvě i obě symetrické výlohy. Dokonce i nápis na černé tabulce před vchodem byl žlutou křídou:

„Dnes pravé preclíky!“  

Vtom mě vyrušil nově příchozí host:

"Máte tu volno?"

Mělo mi být hned podezřelé, že si chce přisednout ke mně, když v kavárně byly přinejmenším dva stoly prázdné a u posledního seděla sama příjemná dívka, která občas spočinula jednoznačným pohledem i na mně. Moje obezřetnost měla ještě vzrůst, když se zeptal:

"Vy sledujete támhle tu pekárnu, že?"

"To víte, znám se s Předrukem už od dětství," holedbal jsem se. Opravdu pekaře tak dlouho znám. Je to parazit. Vlastní živnostenské oprávnění a pekárnu. Dokonce se ani nejmenuje Předruk! Občanským jménem je to Vlastimil Nussbaumkriecher a je to typický ekonomický imigrant. Jeho předek Hans Nussbaumkriecher přišel v roce 1568 z chudičkého Rakouska do nejbohatší evropské země - Českého království. 

Když byl malý, hráli jsme u nás v ulici často tenis. Seznámili jsme se i s terminologií a jednou jsme řešili jak přeložit výraz "forehand". Už v šesti letech znával Vlastík cizí výrazy nejlépe z nás. Doma stále udržovali cizojazyčné tradice, proto jsme na něho udeřili:

„Jak bys přeložil forehand?“

„To je ruka vepředu, takže asi předruk.“  

Nemohli jsme se udržet smíchy, hned jsme ho zmlátili a přezdívka už mu zůstala.

Můj spolusedící na mně spočíval tak tázavým pohledem, že jsem hned přidal k lepšímu:

„Chodím k němu zásadně až těsně před zavíračkou. Zrovna včera jsem chtěl loupák. Normální cena je pět korun, ale měl už jen jeden a takový pomenší. To bude se slevou, Předruku,říkám, tak za tři.“

„Ale je poslední,“ zdůraznil Předruk, že když poptávka převyšuje nabídku, není ke snižování ceny důvodu, nicméně rezignovaně mi z desetikoruny vrátil sedm korun.“

„A dává vám takové slevy často?“ zajímalo souseda.

„Celou dobu, co má tu pekárnu.“

„Takže už dvacet tři let, že?“  

Najednou jsem si vzpomněl na Švejka, jak seděl „U kalicha“ a vedle něho úlisný komisař Brettschneider. Můj soused u stolu mi ho připomínal. Byl přihrblý, s kosým křivým pohledem, poloplešatý a v pokrčeném saku. Že vypadá jako typický finančák, jsem si uvědomil příliš pozdě. Přesto jsem se snažil odvést okamžitě téma hovoru jinam:

„Představte si, že támhleten žebravý kontrabasista odnaproti má nástroj s pěti strunami! Co myslíte, co je to za strunu ta pátá?“

Brettschneider obrátil zrak šikmo přes ulici. Slepý žebravý hudebník zrovna vydával jednomu dárci elektronické potvrzení o zdanitelném daru. Brettschneiderovou tváří probleskl blahosklonný úsměv, ale hned se zase vrátil do role tajného finančáka:  

"Ale pane Měřičko! To je přece jasné. Standardní basa má struny „g“, „d“, „a“, „e“. Pátá je tedy buď o kvintu pod spodní, nebo o kvintu nad horní strunou, buď je to „h“, nebo „c“!“

Ve zlomku vteřiny mě napadlo, jak všestranné musí být dnes vzdělání pracovníků české daňové správy, ale to už jsem popadl stále ještě horké americano a jedním rázem ho nalil do hrdla tak rychle, až mi pár kapek přeteklo koutkem úst a steklo na hruď. Za normálních okolností by se hnědé skvrnky vyjímaly na světlounce žluté košili trapně, teď ale šlo o každou vteřinu.

Z pekařství totiž vyšla Barča, Předrukova hezká manželka. Na předloktí nesla nákupní košík, naboso, opálená lýtka, krepdešínová sukně ke kolenům, upnutá blůzka, nosík vzhůru, dolíčky ve tváři a kštice ve francouzském copu. Úplně jsem zapomněl, jak na mě nedávno byla sprostá. Vmžiku jsem byl u ní:

„Musíš okamžitě zmizet!“

Koketně se pousmála, ale stačilo dodat jedno slovo a výraz jí ztuhl:

„Daňaři!“

Víc jsem říkat nemusel. Odhodila proutěný košík ke schůdkům do pekařství. Odkutálel se a zastavil se až o tabuli „nejlepší preclíky ve městě“. Bleskurychle zmizela zpátky v pekárně.

Zůstal jsem chvíli stát, ale pak jsem se i já snažil dostat co nejdál z Brettschneiderova dosahu. Nemohl jsem vidět, jak Barča přesypala brilianty z klenotnice do batůžku, nastrkala do peněženky všechny karty včetně Předrukovy zlaté. Na oblíbené kousky oblečení, rodinné památky, ani boty už nebyl čas. V garážišti připojila svou Toyotu Yaris vlečným lanem za Předrukovo Porsche (on už nebude potřebovat žádné auto), skočila do Porsche a odvlekla obě auta pryč. Mihla se kolem mě, a já horečně pospíchal stejným směrem.

Nemohl jsem vidět, že si Barča stihla zapnout na palubním monitoru příjem obrazu z kamery v pekárně. Vyděšeně zírala, jak deset těžkooděnců v maskách přibíhá s odjištěnými samopaly, minometem a beranidlem k pekárně. Volají:

„Otevřete, KOBRA.“

Předruk třesoucí se rukou stiská kliku nezamčených dveří a vtom beranidlo smete dveře i s ním a s bedýnkou nejlepších preclíků ve městě. Těžkooděnci zalehávají Předruka, jeden na něho řve jeho práva, dva ho svazují a ostatní vyvádějí Julču i Marunu, obě pekařky dopolední směny, naboso, jen v zástěrách a spodním prádle, protože v u pecí je horko, a s bílými čepicemi proti padání vlasů, s rukama nad hlavou a celé roztřesené. Jako poslední kamera zabere, že prodavač Pepík prokousne ampuli s cyankali, kterou měl vždy přilepenou v ústech a už se jen blaženě usmívá. Ví, že na něho nemohou. Během vyšetřování by stejně neměl šanci. Už má u státu dva vroubky, nezaplatil dva měsíce výživné a nepěkně oslovil paní na sociální správě. Živ by se ze světle zelené budovy nedaleko Rybího trhu nedostal.   

V suterénu té budovy visel za chvíli Předruk připoután ostnatým drátem mezi dvě zarezlé železné tyče a Brettschneider mu nejprve na IPadu přehrál rozhovor se mnou:

„Důkazů máme dost, Vlastíku (oslovoval ho důvěrně. Byli spolužáci a také spolu v dětství hráli tenis, nicméně říkat mu "Předruku" se Brettschneider na úřední půdě neodvážil)! Na zbytek použijeme naše pomůcky. Úmyslně jsi zlevňoval zboží na konci směny mnoho let. Sice jsi je správně vykázal v nové ceně v elektronickém evidenční systému, ale i tak jsi záměrným snížením ceny připravil stát o DPH z té částky, o kterou jsi cenu snížil.“

„Ale vždyť já jsem měl tržbu přesně takovou, jak jsem vykázal. Nikoho jsem neokradl (Předruk a jeho předkové schválně mluvili spisovně, aby naštvali původní obyvatelstvo)!“

Brettschneidera nechával Předrukův nářek klidným. Na monitoru jeho počítače už se ve zrychleném řízení vyčíslovala škoda na DPH. Na jednom loupáku to bylo 0,30 Kč krát objem tržeb od 14,00 do 18,00 krát počet provozních dnů v roce krát dvacet tři let:

„Škoda na neodvedeném DPH je 2.345.000,- Kč, penále je 100% plus chyby ve vykazování a nespolupráce s orgány, to dělá celkem 4.993.500,- Kč.

„Dáme to na pět,“ zaironizoval si Předruk zoufale a Brettschneider přiložil toto jeho sdělení jako přiznání a závazek zaplatit rovných pět milionů. Automaticky mu byl zkonfiskován majetek, příkaz k plombě odešel na katastr autmaticky. Že byly zablokovány všechny bankovní účty, prohledáno Předrukovo bydliště a vybrán jeho bankovní trezor, kde měl dvě unce zlata, snad ani nemusím říkat.

Následujícího rána, když se Barča probudila, hned jsem poznal, že je celá nesvá. Vzdychla jen:

„Vlastík …“

Pak prudce vstala a její pozadí zmizelo nejprve v kalhotkách a pak i v té včerejší sukni. Ještě bez halenky se otočila ke mně:

„Musím mu pomoct,“ vybrala z kabelky nějaké cennosti a teprve pak se oblékla.

Ani já jsem neměl na erotiku pomyšlení. Zavinil jsem Předrukův pád já? Prozradil jsem Brettschneiderovi ty věci podvědomě proto, abych definitivně získal Barču pro sebe? Neztratil jsem jí teď právě proto?

Ubíhající čas mi nedovolil dál hloubat nad osudem nás tří. Musel jsem do práce. Včerejší košili už jsem si nemohl vzít. Byla pokapaná od americana. Za jiných okolností bych se těšil, že konečně budeme prát a žehlit prádlo spolu s Barčou. Teď jsem si ale jen vzal čistou košili.

Brzy už jsem zasmušile kráčel k zastávce. Nějakou dobu se nedělo nic zvláštního. Předruk dluhy nějak splatil a Barča u mě zůstala. Potom Předruk skončil s pekařinou.

Asi za týden jsem zase pospíchal do práce se sklopeným zrakem, a tak jsem si ani nevšiml, že se ke mně přitočil Brettschneider. Ten chlap musí mít ale přesčasů! Dobře že náš stát má tak pracovité služebníky, pomyslel jsem si v duchu, aniž bych věděl, že taková ironická poznámka stála Předruka před měsícem 6.500,- Kč.

„Pane Měřičko! Váš bratr je pokrývačem, živnostníkem, že?“

Brettschneider mi právě sdělil, že by bratra mohl zničit, jen kdyby chtěl. Třeba už jen tím, že by ke všem jeho klientům posílal pravidelně kontroly tak dlouho, až by je to otrávilo, a už by si u něho raději nic neobjednávali. Co bude chtít Brettschneider za to, že nám nic neudělá?

„My víme, kde je paní Nussbaumkriecherová a hlavně, že ukrývá majetek po manželovi. Jejich zúžení společného jmění byl podvod!“

„Pan Nussbaumkriecher přišel o život?“ zalekl jsem se přece jen formulace „po manželovi“.

„O život ne, ale neprovozuje živnost, víte.“

Raději jsem mlčel a Brettschneider pokračoval:

„Neprovozuje živnost, ačkoli by mohl. Pekárnu sice už nemá, ale mohl by si ji pronajmout a vydělal by na nájem, na zaměstnance i pro sebe. Víte, že pekařky Marie Vychánková a Julie Břízová jsou kvůli němu stále bez práce? A víte, že ten, kdo napomáhá k ukrývání majetku, je spolupachatel? Když prozradíte, kde majetek je, snad by to mohlo skončit jen podmínkou.“

Přísloví bývají často trefná, třeba to „kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“. Počká Barča, než mě pustí?  

---