Lov

Lov

Jen co Šavrda, nový učitel pracovního vyučování, přišel k nám na školu, nechal vyhlásit školním rozhlasem, že zakládá kroužek mladých myslivců a ochránců přírody. Usoudil jsem, že mám přírodu rád a měl bych se stát jejím ochráncem. Rovněž jsem již dávno pochopil, že v našich lesích je přemnožená jelení zvěř, a tak je nutností, aby se někdo obětoval a ve svém volném čase redukoval její stavy. Táta mi úmysl okamžitě schválil. Možná prý časem dotáhnu domů i nějakou tu kýtu anebo aspoň játra z divočáku a budu tím rodině prospěšnější, než když mu do sběrny odnesu jeho sbírku erotických časopisů a za utržené peníze si koupím kartičky s hokejisty.

O první schůzce kroužku jsme si rozdělili zvěř na pernatou a srstnatou, na užitkovou a škodnou. Dozvěděli jsme se, že očím zvěře se říká světla a že samci jelena mají střapec. Aby nás Šavrda patřičně motivoval do další činnosti, slíbil každému z nás účast na čekané.

Je 19,06 dosedáme na posed - já, Pepik Ponec a Šavrda. Šavrda opřel „vinčestrovku" o stěnu posedu a plesknutím přes zadek donutil svého vypaseného jezevčíka, aby se za mohutného  zívnutí usadil pod našima nohama. Zapálil si retko, efektně vyfoukl kouř všemi obličejovými otvory a znalecky pronesl: „ Ve vosum vyleze muflon."

„Jak chutná mufloní maso?" otázal se Pepik.

„Jako skopový," odpověděl učitel.

„Už jste někdy minul?" pokračoval Pepik ve vyzvídání. Zřejmě i on dostal instrukce, že může přinést i staženou kočku.

„Občas mine každý. Horší by bylo, kdybych střelil něco, co jsem střelit neměl." Šavrda živě popisuje, jak nějaký myslivec čekal na svého jelena. Již kolikátou noc se jej nemohl dočkat, když tu to v křoví zaharašilo a mlázím se šine přinejmenším nerovný osmerák. Neváhal, zacílil a pal. Vše nasvědčovalo tomu, že kopytník to dostal přesně na komoru: vymrštil se do vzduchu a pak dopadl podťatý na zem. Patří k nepsaným zákonům, že zvěř má právo na důstojný odchod z tohoto světa a že se má nechat umřít v klidu, o samotě. Lovec si zapálil cigaretu a dumal nad tím, že asi nebude muset shánět psa na dohledávání -  po tak přesném zásahu. Těšil se, jak přitáhne do hospody se zálomkem za čepicí a chlapi budou žadonit o panáka. Dokouřil, cestou k nástřelu si uřízl z borovičky dvě větvičky. Nejprve nalezl trochu barvy na trávě. Potom, když se za svitu baterky rozhlédl, starou babku, která nesla na zádech svázanou otep klestí.

Je po osmé hodině a dorazil slíbený muflon. Prohlédli jsme si ho pomocí dalekohledu a čekáme, až ho Šavrda zastřelí. Ten se k tomu však nemá, a tak ho Pepik upozorňuje, že je to určitě muflon a že, když to není muflon, tak to určitě není babka s klestím.

„Kluci, to nejde přijít do lesa a střílet na všechno, co se hýbne."

„Já stejně skopový nejím," konstatoval Pepik.

Snažil jsem se najít romantiku v zapadajícím slunci nad Špičákem. Pepik šmejdil dalekohledem po okraji lesa. „Támhle se něco hýbe!"

„Ukaž," řekl Šavrda a vytrhl mu triedr z rukou. „Máš pravdu, je tam srnčí."

„Jak chutná srnčí maso?" neodpustil si Pepik.

„Srnci se střílí až od patnáctého května," odtušil náš průvodce, kam směřuje Pepikova otázka.

Dostali jsme malou přednášku na téma hájení zvěře. Když jsme si v hlavě promítli kalendář, došlo nám, že dnes můžeme zastřelit tak maximálně lišku. Ta se však musí sebrat gumovými rukavicemi do igelitového pytle a poslat veterinářům. Pepik se pro upřesnění zeptal, jestli by se nedal zastřelit aspoň zajíc.

Potom už Pepik jen mlčel. Jedinou výjimku udělal, když mi do ucha zašeptal, že na myslivečák už chodit nebude.