trpajzlíci aneb život je ďábelsky těžkej

Po střechách skáčou trpaslíci,
rachot až někam za obzor.
Kožený boty, červenou líci…

Cpu se do lednice mezi máslo a okurku a čekám, až ten rachot přejde. Je mi trochu zima, ale to vydržím. Mám praxi z mrazíren. Na mě si nepřijdou, neřádi! No, mohla jsem si vzít ten svetr po babičce, ale co už.
Zhruba po půlnoci se střecha uklidní. Otevřu lednici, kuchyň osvítí světýlko. Ticho. Vymrzlá skáču na podlahu a ženu se do ložnice. Ááá, paráda, drkotám zubama a schovávám se do úložnýho prostoru mezi peřiny.
„Vylez,“ zašeptá mi něco u ucha.
„Nevylezu,“ šeptám zase já do peřiny.
„Vylez nebo uvidíš,“ šeptá výhružně skřehotavej hlas.
„Trhni si,“ a řvu, dokud neslyším nic než sebe. Chachááá…
A pak je ticho až do rána. Opatrně vylejzám z peřiňáku. Nikde nikdo. Jupííí! Musím se připravit na večer. Zatemním okna. Ucpu všechny klíčový dírky. Táák. Zvoní telefon.
„Mami?“ hehe, no jasně, na to vám tak určitě naletím. Nemám děti, vy pitomci!
Vytahuju baterii z mobilu a házím ho do koše. Na co mobil, když mi volají jen magoři, že jo?
„Mamíííííí,“ zařve mi u ucha. Hajzl malej, se tady nějak zabydlel. Neboj, já tě vykouřím! Odhodlaně šlapu na půdu. Kde mám ty vykuřováky na skleník?
„Neblbni, to je jen hra,“ šeptá trpaslík.
„Nechci si hrát a nechci tě tady,“ šeptám taky.
„Nemám kam jít,“ skuhrá.
„Tak jdi k sousedům, ti mají velkou půdu, tam můžeš bydlet,“ navrhuju. Sedím na posledním schodě a masíruju si lýtka. Sakra jsem už stará na ty jejich hry.
„Tam to smrdí,“ ohrne nos prcek.
„Tady taky,“ říkám já.
„Tady míň,“ usměje se.
Chce se mnou kamarádit, skřeček. Jenže na ty jejich rejdy já nejsem zvědavá. Chci ticho.
„Uááááááá,“ zařve mi zase do uší.
Zacpávám si je a pádím dolů ze schodů, co mi síly stačí. Hajzl jeden podvraťáckej!
Sakra! Válím se pod schodama. Auvajs…, noha!

Když se probírám, je všude ticho, po trpaslíkovi ani stopa. Kde mám brejle? Koukám zamlženě ke dveřím.
„Ahoj,“ stojí nade mnou nějakej člověk. Ježíši, to je Jindřich!
„Kde se tu bereš?“ lapám po dechu.
„Ále, měl jsem cestu kolem. Ale co ty? Spadla jsi?“
„Jo, spadla,“ ještě se nemůžu vzpamatovat. Noha bolí jako čert, ale jeho přítomnost bolí víc. Je přece už deset let mrtvej!! Že bych se zbláznila?
„Pojď, pomůžu ti na postel,“ natahuje po mě ruce. Najednou jsou červený, malý, s dlouhými špinavými nehty. Trpaslík!
„Muhehehe, to jsem tě vyděsil, co?“ chechtá se.
Seru na to. Zavírám oči.

Když je otevřu, stojí nade mnou chlap v bílým plášti.
„To bude dobrý, zlomený krček, ale to dáme dohromady,“ říká chlapovi opodál.
„No já nevím,“ pochybuje chlapík.
„Mami?“ sakra, proč mi říká mami? A kde to jsem?

Dívám se do stropu. Cizí ruce převlíkaj peřinu. Někdo mi češe vlasy. A pak šeptá do ucha, jak mi to sluší. Cítím česnek.
„Vstávej,“ otvírám oči, všude je tma. Sedám si na postel. Kyčel bolí jako čert.
„Vstávej, dělej,“ rozkazuje mi.
„Nejde to,“ kňučím.
„Jde, seš jen líná.“
Spouštím nohy na podlahu. Opatrně se postavím.
„No vidíš, že to jde, pojď se mnou,“ zase mi rozkazuje. Chytám se berlí a pajdám za ním. Vede mě dlouhou chodbou. Jde to ztuha, už nemůžu.
„Ale můžeš, pojď.“
Otvírám dveře. Za nimi stojí oni. Je jich snad milión. Jsou všude i na stromech. Koukají na mě a kývají hlavama.
„Mami!“
Otáčím se.
„Já vím,“ usmívám se a jdu dál do červenýho chumlu…