Mateřská

„Konečně domašov,“ ulevil si Miroslav, když dosedl na lavičku v předsíni.

„No, konečně,“ odtušila z kuchyně Lucie. „Taky bys mohl někdy přijít domů trochu dřív.“

„Ty si jako myslíš, že já si tam chodím do té hokny válet šunky nebo co? Dyť já tam chodím vydělávat krupicu pro nás pro všecky. Dybych měl nějaké dukátomet, tak vegetím doma, vo tym žádná.“

„No já jen myslela, že bys mohl doma někdy něco udělat.“

„Copak nedělám? Kdo ti asi udělal svišťa, co?“ bránil se Miroslav.

„Jenže tím to skončilo. Někdy bys to svoje dítě taky mohl pohlídat.“

„Není problém, já na něho chvilu hodím voko. Potřebuješ se vyčůrat?“

„Potřebovala bych, abys hlídal zítra odpoledne, tak od jedné do čtyř.“

„Prosim tě, a co ty máš za hoknu zrovna zétra odpoledne?“

„Co bych měla, to jako můžu z domu jen za prací? Třeba bych si chtěla zajít na seminář o tom, jak v sobě probudit vnitřní bohyni nebo tak něco.“

„Hele, tak že tu bohyňu zdravím a až se vodlepí z betle, tak by mně mohla vyžehlit hózny ať nemusím v pondělí na šichtu jak vytažené krávě z tlamy.“

„To jsem jenom tak plácla s tou bohyní, tu asi necháme raději spát, ale Hanka by chtěla ostříhat a nabarvit.“

„A to ju budeš barvit tři hodiny? To z ní budeš dělat černošku?“

„Stříhat a barvit, jsem říkala.“

„No tak jo, to bude v oukeju. My to tady s juniorem v pohodě zaválíme. Šak nemá bét kosa, tak já ho vezmu aus a bude veget.“

 

***

 

„Mirku, tak tady má Fanynka svačinu, tady pití a toto má na převlečení. Jo, a došly plínky, tak když půjdete ven, stavte se v obchodě.“

„Fanynka, Fanynka...co z něho furt děláš babu, dyž je to borec, že jo, Fando? Pocem, mama de pali, tak jí tak jí zamávé peruťó.“

 

Lucie pohladila batole po vlasech, s obavou pohlédla na manžela a přemáhajíc pláč statečně vykročila ze dveří definitivně rozhodnutá se už neotočit. Snažila se sama sebe přesvědčit, že její manžel zvládne péči o rok a půl staré dítě aspoň z poloviny tak dobře jako couvání s dvacetitunovým kamionem.

„Tak co, juniore, pudem na pisek a na šaukle, co ty na to. Tam to bez mamy nélíp přelajfčíme.“

 

Miroslav se pohodlně usadil na lavičku vedle pískoviště a se zájmem pozoroval potomka, snažícího se nacpat si písek do všech dostupných tělních otvorů. Vypadalo to na poklidné odpoledne, dokud se nepřibatolil cizí chlapec, který s vidinou výměny cpal Fandovi do ruky svou hračku. Ale Fanda se nedal. Tmavozelený kamión značky MAN si přivinul blíž k tělu a tvářil se zarputile. Miroslav podezřívavě koukal na cizákovu matku, která úlisně přidřepla k Fandovi.

„On by si to s tebou chtěl jen na chvilku vyměnit, víš? On ti to nechce vzít. Nabízí ti zato tady svůj bagr, vidíš?“

„Tak moment, madam,“ vložil se do výměnného obchodu Miroslav. „Ten váš kalósek je vyčuranej jak dira do sněhu. Zaprvé, tedle bazmek neni bagr, ale přední nakladač bobcat neboli bobek alias splašená kabina. A za druhé, aj dyby to byl bagr, nebude to mít nikdy stenó hodnotu, jako novodurové kamión značky MAN. Na to bacha.“

„Ale vždyť děti to tak neberou. Hračka jako hračka, ne?“

„Já nekóřim nic vo tom, jak to beró jiný kindoši, ale Fanda neni pobóchané, aby vám hópl na takovó levandulu. Kamion MAN je za minimálně tři bagry, kurňa,“ prohlásil Miroslav rezolutně.

„No dobře, když myslíte. Ale jinak, nechci vám do toho mluvit, ale vaše Fanynka je asi pokakaná. Necítíte to?“

„Když nechu mluvit, tak nemluvim, né? Seš chytrá jak rádio, ale když nepoznáš, že je to kořeň a ne žaba, tak asi těžko můžeš vědět, estli má v gaťách. Juniore poď, berem domašov. Za deset minut začíná liga.“

Pan Miroslav vzal dítě do náruče a rázně odkráčel z pískoviště. Po pár krocích šept mrněti do ouška: „Nemysli si, že nevim, že máš blato na hřišťu. Taky cétím ten rygól. Ale přece tě nebudu před těma mutrama ztrapňovat. Tož to abysme hópli do kšeftu pro ňáký ty plíny, ne?“

 

***

 

„Teď sleduj, juniore,“ promluvil Miroslav k dítěti, když dorazili do supermarketu.

„Ukážu ti, jaká je výhoda, když nakupujó chlapi. My totiž máme orientační smysl. Já například kóřím, že plíny só dycky vedle žrádla pro čkoly. Nepté se mně proč, ale je to tak, to si zapiš za ovar. No a žrádlo pro čokly je tam, kde je névětší rychna. Takže deme po čuchu. Cétíš ten rygól, to bude někde tady,“ maskoval Miroslav svou samomluvu za rozhovor s batoletem.

„Hledáte něco?“ obrátila se nápomocně na Miroslava prodavačka.

„Říkala stařka, že máme dom dovalit ňáký plíny tady pro juniora, tak špizuju, gde byste je mohli mit.“

„Tady máme plínky, jestli je chcete pro malého, tak to budou asi tyto, devět až šestnáct kilo.“

„Cože devět až šestnáct kilo? To mladé nevysere ani za tédeň. Dyť já udělám stěží půl kila.“

„Ale to je váha dítěte, ne...ehm..stoličky.“

„No gdyby měl tak těžkó stoličku, tak by musel mít kelcny jak šavlozubé tygr. Ženská vy jste marná. Že já si nechám radit. Juniore nésme pobóchaný, abysme si vážili hródu. Hážem kakáč na kila a berem podle vobrázku ne. Špizuj, tenhle sysel vypadá asi jako ty, tak ti to musí sedět.“

Miroslav hodil do košíku balík plínek s usměvavým chlapečkem na obalu a rázoval k pokladně.

„Savana hokna, kókám, tady píšete, že hledáte prodavačku,“ dal se Miroslav do řeči s paní za kasou.

„To je pravda, hledáme.“

„Tak to já sem ju asi viděl. Byla u psího žrádla a byla dost mimo. Jestli se vám teda ňáká prodavačka ztratila, tak to ju hledéte tam. Vzhledem k tomu, že byla hubená, jak dyby vyskočila z čárovýho kódu, tak tam musí kufrovat už dost dlóho. Podle toho, co povidala vo tygrech, tak hádám, že je tam zapomenutá tak vod doby lovců mamutů.“

„Sedm set devadesát devět,“ odtušila pokladní chladně.

„Cože, taková pálka za vobyčejný plíny? Juniore dybych věděl, kolik to bude koštovat, tak tě nechám smrdět a rači ti kópím old špajz, abysme tu rychnu přebili.“

***

Pravé překvapení ale zažil pan Miroslav až doma, když se pustil do výměny plínek. Toto první přebalování pro něj znamenalo vskutku životní zkušenost a to nejen kvůli tomu, že musel opustit svou oblíbenou zásadu „co můžeš ufachčit jednó rukó nedělé vobóma“.

 

„Tak co, Mirku, jak jste to zvládli?“ starala se Lucie, když hned po příchodu vzala dítě starostlivě do náruče.

„Úplné vegáč, všechno v oukeju,“ usmíval se sebejistě Miroslav. „Jenom negómu, proč si mi neřekla hned ze startu, že máme doma kočku a ne konópka?“

„Ale vždyť já ti to říkala, hned jak se Fanynka narodila, ale tys jí pořád říkal Fando. Myslela jsem si, že to je kvůli tomu, že sis přál kluka.“

„Já že sem chtěl kluka? Ale prd, to sem byl jenom nakóřené, jak jsme to narození slavili s borcama. No tak jsem si to blbě zapamatoval. Dyť já su rád, že mám takovó špicovó žabu. Zvlášť dyž je tak chytrá. Dneska na ňu jel serpentiny nějaké konópek na pisku, ale vona ho z fleku prokókla. To bude mít po mně, já taky nikomu neskočím jen tak na ňákó bódu. No ale pěkná, pěkná je po mamině, to se musí nechat.“

---