Lyričtí dělníci řeky

Zápisky jednoho podvečera v Karlových Varech.  

Griliášový vypravěč

Ve čtrnáctém patře Karlových Varů ševelí vítr. Dole lidi a každý si vede svou. A přestože se vítr zvedá s krušnou mocí, žádný z těch příběhů, co si je chodci vyměňují, sem nedonese. Z útržků těch povídánek žije prodavač oplatek, ten griliášový vypravěč, sladký jelimánek. 

Mrkvička v kyblíčku

Do varské korzovní ulice se vehnaly patnáctileté klisny, takové plnokrevnice. A jak se sem vehnaly, náhle je cosi zastavilo, byla to čistá balada nahých nohou. Studie pro malíře. A pak se jedna splašila, to uviděla krámek s čerstvými džusy. A na zařehtání se celé stádo usadilo u stolečku a hodná paní už jim nesla mrkvičku v kyblíčku.

O hladovém Arabovi

Tlustý Arab a dobrých pět ženských. Ženským vlajou šátky, jemu tepláky a všichni chrastí svou řečí. Na konci ulice si koupí oříšky na medu a jsou chvíli zticha, to halekání bylo patrně z hladu. A jak všechny zmizí v olbřímově těle, zachrastí posvícenskou řečí, že jak mu přijde hlad nanovo, sní i je. A ony na to láteří a on jim spílá a vůbec tahle společnost je tuze milá. 

Lyričtí dělníci řeky

Básníci jdou po proudu říčky Teplé a vše se jim dává v lyrickém světle. A když to světlo slábne, změní básníci směr a jako burlaci svůj náklad táhnou fantazii zas chvíli proti proudu. A to pak zas hladina a kameny a v dáli neznámá roklina blýskají tím světlem, radují se.

Instantní slovník

Vyjdou z obchodu, jedna má pusu plnou banánua řeči: „Takhle jsem měla jet loni do Francie.“ A druhá jí odpovídá: „Teď tam hrozí těma útokama..“ Komunikace je většinou jen chrlivý přednes útržků toho, co „se říká“ a co koluje prostorem. A až Francií otřese další útok, řekna jedna druhé: „Vídíš, já to říkala.“ Aneb jak mít slovník stále při ruce.

Znamení ledového žůža

Tady se chodí se zmrzlinou, domácí korzo, Mattoniho třída. A není to jen ledové žůžo, je to taky zpráva světu, že ještě není bída. Kdo nesní kornoutek, ten je králem promenády a arbitrem vkusu. Já zůstávám věrný protestatnské etice a suším pusu.  

Maminka se synkem

Právě koupila žlutou jízdenku na víkend do Prahy. Sobě a synkovi. Tahá ji za ruku, něco se mu nezdá, je samá „mamí“. Ona je zas celá do únavy, jak by ne, když zůstali si sami. Nejdřív večer, až jí doma usne, stulí se v drobné přání, o výletě, o radosti, o naději na setkání.

Toulavé holky hořce mám rád

Podvečer vehnal do ulic toulavé holky. Mají prázdniny a s nimi moře času. Ještě je to ale netáhne za barevnými koktajly, nálada se jim ještě sama točí, a mohly by být na Sibiři nebo v Soči. A rozkošník, jehož právě odváží mravnostní policie, skrze okýnko deklamuje: Tyhle potulné holky hořce mám rád.

Identita

Nevíme o sobě zhola nic, odděleni zástěnou, lidé z podvečerních balkónů. A protože k sobě nemluvím nahlas, na druhé straně ani neví, odkud jsem. On je Rus a na balkón vychází sám, kouřit Tarase Bulbu; manželka zůstává v pokoji a sleduje Russia Today; tolik vím já. Pak zasyčí pivo, neboť o západech slunce bývá tklivo, a jak se vykloní, na zástěně se objeví stín. Tak už má i obrys tváře, těch stop začíná být na razítko od notáře, říkám si. A v prstech držím oharek Tarase Bulby a sahám po hořké láhvi. Ne, my lidé o sobě nevíme zhola nic. 

Mlýnská kolonáda I

Ramena palem tady neberou šířku a ani kokos nerodí, jen mají tuhle kolonádu přiblížit Římu. Když se ti podaří ten neskromný úkol odmyslet to moře času, můžeš si jako v Římě připadat. Na sobě tógu, všude kolem ctihodní občané i cizinci z provincií, někdo recituje Horatia, jiný velebí úřad, další obětuje Asklépiovi a někdo prostě jen tak říká: „Eusebie, ta voda dnes úžasně stříká.“ Když se ti ovšem podaří ten nesnadný úkol odmyslet celá tisíciletí, a přitom zůstat nenápadný okolí, pak už můžeš cokoli.    

Mlýnská kolonáda II

Měla jahodový parfém a jak procházela mezi antickými sloupy, těšila i samotný kámen. Někde u Nice zatím padalo do moře slunce a tady z toho byla nažloutlá kaňka v nebi. O té by psal básník, zatímco by mu unikala vůně jahod. Svět je utkán z impresí a náhod.

---