Stín verše kypícího z blůzy

díky, rylwen. karel to se mnou míní dobře, dle mého, svést mě na dráhu prózy, ale znám své limity. má nekonečná touha přelétat od květu ke květu na kamenných loukách města mi nedávají příliš prostoru pro delší texty. občas se k nim uchýlím, nejsou to povídky, ale třeba, a i je píšu tak, aby to byla jakási skládačka, z níž se dají jednotlivé díly použít samy o sobě (každý odstavec je miniaturou, třeba v ženě 21.stol. jsem to myslím dodržel zcela). jít opačnou cestou, tedy poskládat z dílu skládačku a mít ji za román by nejspíš nešlo. 

tak to je otázka... myslíš vážně maniak? já ho vnímám jako nezúčastněného pozorovatele života, který má nesmírně bohatou duši, ve které jakýsi smutek a fantazie zveličují podněty. Zveličují právě proto, že to není román. Pro mě prostě jen točí volume doprava. Jako když si oblíbenou písničku pustíš do beden na max. A není to proto, že nedoslýcháš.

Pro mne příjemné čtení, líbí se mi a dávám tip.

a taky díky za čtení všem!

tak slýchávám to občas, že bych měl investovat do něčeho delšího. hájím se takto:

můj názor je, že lidé časem přestanou číst úplně, ale jak bude tento kulturní návyk vyhasínat, přijde jim snad ještě vhod menší útvar. je to tedy taková příprava na apokylapsu.

jsem rozptýlen dobou, takže je mé psaní rovněž difúzní; odpovídá tedy nejlépe mé povaze. patrně bych se nebyl schopen soustředit na jednu, dvě tři linie po delší dobu. jedna z mých oblíbených knih je tisíc plošin, kde se odpovídajícím způsobem na rozeklanost a roztříštěnost nás všech a všeho ukazuje, zkrátka svět je příliš zajímavý, abych z času utrhl příliš velký kus na popsi jediné věci (jednoho zápasu).

snažím se vyjádřit vše podstatné co nejméně slovy a považuji to za svého druhu protestantskou ctnost střídmosti. vždycky si při této námitce říkám, co že není vznášena u básní? a toto jsou básně v próze.

ale tvé poznámky si cením, a to i přes nepříliš lichotivé označení mého vypravěče za úchyláka. :-)

Já bych vás, hoši, všechny nejradši viděl u nějaké skutečné náročné literární práce, každý co zvládne. Což tyto vilné minicestopisy spojit do jednoho románu? Jednotící prvek, to co mu dá tvar a původní šťávu, by byl úchylný hrdina, jehož zdá se má autor pod kůží (ne)zmapovaného. Kdo to je? Tento hrdina je zřejmě s to sdělit cosi podstatného o dnešní konzumní době, a vést tě při psaní dlouhého útvaru. Ale jak říkám musí to být postava, živý samostatný, nekorigovaný reprezentant. To je ještě rozdíl, psát takto jaksi seriózně výmysly o prsatých prodavačkách - anebo to předhodit postavě těmto "lahůdkám" doopravdy propadlé. A teď je otázka, jsme opravdu takoví, jsme takoví každý odjakživa nebo až dnes, nebo paradoxně právě dnes takoví už nejsme, co se změnilo (vždyť vymíráme)... Atd. to jsou takové otázky, závažná témata, které je možné i záslužné zkoumat v beletrii a pokud tě autore opakovaně navštěvuje tento řekněme maniak, tak je tu šance s ním literárně pracovat. 

Zase vtipné s erotickým podtextem. Paráda. /T

Dodnes si s mou první láskou vzpomeneme na mraveniště. :-)))

láska jako projev krajní nouze...

Zábavné...dobře napsané...