Máchale, Máchale

Viděl jsem těch obrácenejch skleniček asi moc. Pozvolna splývaly do jedný velký, dlouhý. Život zkurvenej. Mezi šmouhami jsem ji zahlídl. Lísala se k Lukovi, a že je gay nezaregistrovala. Musel jsem se uchechtnout. Luk se trošku odtáhl a sfoukl jí z ramene neexistující pírko. Herečka jedna.

„Pojď domů, máš dost,“ houknul směrem ke mně. Diana zamrkala.
Mám rád Luka. Moc toho nenamluví a nikdy nesmrdí. Dianu miluju, taky nesmrdí, ale protože je svině, nemiluje ona mně. A já? Já smrdím jako kojot, páč tři dny chlastám v kuse. Zapíjím žal.
Obejmu Luka, vlepím mu pusu do vlasů a jdeme. Luk mě táhne jako trofej do svýho vymazlenýho ateliéru. 

„Zítra bude líp,“ konejší mě. Stop! Sex se nekonal! Přece jen Luk není žádnej debil, ví, že jsem zapřísáhlej hetero.  Z povzdálí mě maluje a obdivuje.  Jsem totiž umělec.  

Ráno mi udělal volský voko z pěti vajec.
„Povídej,“ usadil se a podepřel rukama hlavu. Naslouchat to on umí ze všech nejvíc.
„Nevydali mi tu knihu,“ mumlám.
Luk si prohrábl světlou hřívu a tiše pronesl.
„Hm…, na to se musíme podívat podrobně.“ Prostě zlatíčko.
Kritik Máchal rozcupoval hned můj skvělej prolog…. Naivita, s kterou autor popisuje generační konflikt, hraničí až s dětským neuvědomělým nazíráním na svět…  ač se čtenář snaží sebevíc, nemůže pojmout toto dílo jinak, než jako amatérskou snahu překvapit nevyzrálými dialogy… blablabla.
Neměl jsem sílu číst to znovu. Má prozaická duše byla rozervaná na padrť. Luk projížděl text pomaličku, pitval každý slovo.

„Jdi se vykoupat, smrdíš,“ nasměroval mě do koupelny. Jo, pak mi bylo o fous líp. Když jsem se vrátil z koupelny, můj přítel stále ještě četl a dělal si poznámky.
„Večer pro tebe mám program,“ zamrkal a významně povytáhl obočí. O kritice ani slovo. Luk si vždycky dává načas, ale vždycky mě vytáhne zpátky na světlo.
Jasně, že udělal mejdan a pozval všechny lidi, který znal i neznal. Stál na vyvýšeným stupínku u ateliérovýho okna a předčítal z mé zhanobené knihy. Občas si šoupl neposednej pramen vlasů za ucho, napil se šampáňa, dva prsty od sebe... vždycky mě to rozněžní. Jako by byl moje lepší ségra. Lidi popíjeli šampáňo,  usmívali se na mě a já tam seděl v tý houpací sesli jako idiot a díval se do imaginární dálky. Jak říkám, umělec s rozháranou duší. Pak mi všichni poplácávali po ramenou, říkali slova útěchy, až jsem se nakonec z toho žalu probral.

Já ti dám, Máchale!

Nejdřív jsem kolem toho baráku chodil se staženou kšiltovkou a tmavými brýlemi, co kdyby mě někdo poznal. Přece jen, už jsem byl docela známej. Hlavně tedy z obrazů Luka, ale to bylo fuk.
Byla to taková ta komunistická kostka s oprýskanými zdmi. V oknech špinavý záclony, zatemníno, zahrada neudržovaná, plot samá rez. Tady snad chcíp i pes, pomyslel jsem si. 
A pak se rozsvítilo takový blikátko v podkroví. Máchal je doma a tutově jde psát ty svoje zasraný pamflety. Zvedl se mi adrenalin.  Přeskočil jsem plot a šel pomalu k domu.
Ještě přemýšlím, jestli mám všechno. Šňůra na prádlo, roubík.. odpočítávám. Barák nebyl zamčenej. Ten si ale věří. Vešel jsem. První, co mě praštilo do nosu, byl neuvěřitelnej puch. Zatuchlina nevětraných místností smíchaná se smradlavýma ponožkama a prádelní vlhko. To je ale dobytek, ten Máchal. Nahoru to šlo razdva a už jsem stál u dveří jeho kamrlíku. Klíčová dírka bez klíče. Seděl zády ke dveřím u psacího stolu a něco škrábal. Otevřel jsem.

Chvíli se nic nedělo a pak se pomalu otočil a já se málem rozchechtal. Na židli seděl malej obtloustlej chlapík. Brejle tak silný, že mě nejspíš jen slyšel, ale neviděl. Umaštěný triko s nápisem NIRVÁNA a trencle s červenými puntíky mu dodávalo tý správný „vážnosti“, kterou jsem potřeboval.

„Co, co, co tu dě dě láte?“ vykoktal vrah mýho rukopisu.
„Drž hubu, skrčku,“ vytáhl jsem hned silnej kalibr, aby nenabyl dojmu, že jsem nějaký mejdlo.
Ani se nebránil, když jsem ho svazoval prádelní šňůrou.
„Chceš roubík nebo budeš zticha?“
„Bu bu du… zticha… plo  sím  neubližujte mi.“ zakoktal. Ráčkuje a koktá! A tenhle exot rozcupoval moje děťátko!

Hodil jsem ho do kufru auta a hurá k Lukovi. Ten právě umýval skleničky po mejdanu, otočil se ke mně a zašveholil:
„Áááá, máme hosta.“ 
„Nalij mu do flašky vodu, bude ji potřebovat.“
Prcek se vyděšeně díval na mě a pak zase na Luka. Luk byl naostro, kolem pasu zástěrku „Nejlepší hospodyňka“ a pobrukoval si s depešáky nějakou jejich odrhovačku. To by vyděsilo i větší kabrňáky než byl Máchal. No prostě a jednoduše, byl posranej až za ušima.

A pak jsem toho skrčka postavil na stupínek k oknu a vrazil mu do ruky mojí krásnou knihu.  Četl do rána. Občas se napil vody a odkašlal.  Já se uvelebil do sesle a Luk zase natáhl svý vysportovaný tělo na růžovou postel s nebesy. Furt byl naostro. Máchal mu čuměl do rozkroku jak očarovanej.  Zhruba v pět přestal zadrhávat a my si jeho přednes začali fakt užívat.
V sedm ráno bylo po čtení. Luk nadšeně zatleskal.

„Tak a teď se di vykoupat, smrdíš jako kojot,“ zavelel Luk a hodil po něm župan s labutěmi. Já se vypařil.

A jak to vlastně všechno dopadlo? Máchal shodil za měsíc v ateliéru dvacet kilo a přiznal svoji homosexualitu, kterou čtyřicet let skrejval. Zadrhávání přešlo a Luk mu pořídil kontaktní čočky. Jo, vypadal docela k světu. Luk umí zázraky. Tedy ne, že bych ho nějak rád viděl v zástěrce „Božský Máchal“, ale zvykám si. Hlavně když jsou šťastní.

Taky přiznal, že moji knihu vlastně vůbec nečetl. Trochu si poplakal a pak zatahal za ty správný nitky. Nakonec zařídil i propagaci  a na pódiu si to užíval jako pravá hvězda.  Má kniha se stala bescelérem roku. 

A já? Já jsem furt stejnej, právě dokončuju další knihu. Diana mě sice furt otravuje a chce, abych jí dělal koníčka, ale já se nedám. Takovejch Dian teď můžu mít mraky.