Babička?

Moje vnučka má opravdu velkou rodinu. Už se v ní docela dobře vyzná. Zná nás podle jmen i fotek v mobilu svých rodičů.

Má tři prababičky a jednoho praděda.

Má mnoho tet a strýců, ale u nás se jim říká jen jmény a pokud jsou stejná, odlišíme je místem, kde žijí.

Má mnoho pratet a prastrýců, sestřenic a bratranců z prvního i dalších kolen.

Náš klan je veliký a pospolitý.

Také má jednoho dědečka a dvě babičky.

A zde začíná náš, ne zrovna veselý, příběh.

Můj zeť jel popřát své mamince k svátku, a protože jeho žena Tina s miminkem nestíhali dopolední návštěvu, jel s dcerkou Elenkou, které jsou dva a půl roku, sám.

Dopolední posezení u babičky a prababičky probíhalo v pohodovém duchu, Elen se zřejmě dobře vyspala a smířila se s tím, že si nemá s čím hrát, možná tak s psími hračkami, ale pes jí je nepůjčil.

I vzpomněla si babička, že musí pro nějakou maličkost do svého bytu a pozvala vnučku, aby šla s ní.

Tatínek Petr pravil: "Tak běž, Eli, to je tvoje babička."

Holčička se usmála: "Babička."

Babička potěšeně konstatovala: "Vidíš, že ví, kdo jsem." ( Vnučku viděla po šesté v jejím životě)

Petr se ušklíbl a dodal: "Kdybych jí řekl, že jsi KYBORK, řekne ti kybork".

A Elenka se s úsměvem otočila k té celkem neznámé paní a řekla: "KYBORK !"

Nechtěla bych být na jejím místě a muset to zažít.

Je mi to líto.  Nás je mnoho. Jsme prý výstřední, bohémští a hlavně hluční. Ale ctíme rodinné tradice a máme se rádi.

A tu lásku dáme dětem svých dětí. Protože je milujeme a ony budou vědět, kdo jsme.