Umrlčí prkna

Promnu si oči, ale nepřestává to. Vidím všechno kolem sebe jen v odstínech šedé, jako to bývá na podzim brzy ráno před rozedněním. Vytáhnu mobil z kapsy. Všechny ikony barevně zaplanou. Tak jo, barvy vidím, nic se neděje. Ač to kolem moc nevypadá, civilizace stále existuje, mám dokonce signál i připojení k internetu. Stojím před malou bezbarvou stavbou s falešnými gotickými oblouky. Kolem tiše spí šedý les.

Neměl jsem tu být sám, ale před chvílí jsem se pohádal s Klárou. Bylo jí zima, bála se a měla hlad. Já prostě chci tohle místo vidět. Je to kaple, kde v předminulém století přes zimu nechávali mrtvé odpočívat na prknech, dokud půda dostatečně nerozmrzla. Proběhl důstojný pohřeb a všechny ceremonie, až na spouštění rakve pod zem.

A mě zajímají ta prkna. Každé má být jedinečné. Nechci si to nechat ujít. Klára sice doma s mým návrhem na výlet vlažně souhlasila, jenže čím déle jsme se plahočili tím šedošedým prostorem, začala otáčet a bylo jí zima a bála se a měla hlad. Ulétlo mi pár jízlivých poznámek ohledně její rozmazlenosti, možná jsem řekl i připosranosti. A zpětně uznávám, že jsem to přehnal, taky jsem to Kláře chtěl říct, ale to už mě mdle bouchla do zad a odcházela uraženě zpátky. Křičel jsem na ni, ať nepřehání, ale skrz zuby procedila, že jsem sobecký a nemyslím na její potřeby. To zase urazilo mě, protože jsem se cítil jako ten, který pořád v něčem ustupuje, tudíž jsem se pevně rozhodl, že dnes ne.

Nechal jsem ji jít a pokračoval jsem lesem dál. Cesta mi zhořkla. Začal jsem se o Kláru strachovat.

Nepříjemné pocity jsem překonal až teď, když stojím před kaplí. Vzrušení objevitelů. Zkoumám dvoukřídlá vrátka a beru za studenou kliku. Je otevřeno. Proklouznu dovnitř a mžourám v šeru. Na zemi křupe opadaná omítka a v rohu leží hromada prken. Svítím si mobilem a trnu úžasem.

Některá prkna jsou po obvodu vyřezávaná, ale většinou jsou to jen obyčejné ohoblované desky natřené na bílo. Vidím pár řádků textu, iniciály, letopočet a u některých prken neuvěřitelně barevné symboly smrti. Ta tam je šeď okolního světa, září tu pohřební kvítí, kříže, lebky s hnáty, vše v několika umných obměnách. Snažím se luštit nějaká jména a letopočty, představuji si mrtvé, kteří zde trpělivě čekali na klid v zemi. Mám najednou strach ze smrti, z konečnosti. Vyhlédnu ze dveří, venku trochu mrholí, všude je klid. Žádní umrlci nepřicházejí. Sednu si na štokrle u hromady prken. Dřevo pořád hezky voní. Nepřiznám si to,ale hledám ještě nějaký jiný pach, nic mrtvého tu necítím.

Strach mi přináší zajímavou představu. Vidím se, jak sedím v kapli, nohu přes nohu, pak se obraz posune výš a já vidím les a okolní kopce a v dáli nad mraky svítí slunce a naproti měsíc. A pak vidím Zemi, kulatou a šedivou.

Vstanu ze židle a něco mi v hlavě roste, třesou se mi nohy a vratce vybíhám ven, kde objímám nejbližší strom a křečovitě se držím. Šeptám mu do kůry, co mě právě napadá.

Teď spolu letíme vesmírem nepředstavitelnou rychlostí. Cítíš to, strome? Klára se bojí prkna pro umrlce, nebo že nemá co do pusy, ale nebojí se jít sama lesem, který se řítí kolem slunce rychlostí třicet kilometrů za sekundu. Vidím to jako před sebou, strome, studeným a rozlehlým vesmírem letí na kusu skály les s kaplí, s mrtvými i živými tvory, s námi dvěma i s uraženou Klárou, která kráčí po asfaltové cestě k autobusové zastávce a já se, strome, usmívám. Ničeho už se nebojím.