vistárie

Zapustila kořeny
v rohu našeho včerejšího šeptání
kde kápla slina na prostřený stůl
… a radost tam i zbyla
rozevřela půdu na půl palce
jak se drala ven  chytala mé ruce  rozevřené oči
a směle vrostla do vypálených ulit
jak rozevřená kniha sbírala chřady ze studených úst
a četla spolykaná slova
na světle ubývalo nervózního škrábání
pak už byla celá
slepá hlína tancovala s jejím tělem

když na břehu jara dojídala z nebe…

zabrzděný stereotyp
drnčí na vlásku potěšení
a den se vymyká těm dalším