červená šňůrka

Včera mi na ulici požehnala divná babice. Vůbec jsem netušila, o co jí jde, nejspíš si mě s někým spletla. Nevypadala moc přátelsky ani čistě. Chvíli se motala mezi semafory, pak chvíli pozorovala lidi, čuchala k nim a nakonec si vybrala mě. Přitočila se jako podomní prodavač a vyloudila vědoucí úsměv.

„Na,“ vnutila mi děsně ušmudlanou šňůrku.
„Bude se ti hodit.“  Pak prokličkovala davem a byla pryč.

Vyprat ji snad můžu, pomyslím si. Stojím jako blázen u umyvadla a peru šňůrku.

Ráno koukám a ona je to červená bavlnka, spletená ze třech různých kousků, spojená třemi uzly. Hi hi, asi náramek přátelství. No tak jo, zkouším ho přetáhnout přes zápěstí. Jde to. Hodím na sebe červenej svetr, ať to ladí. Pošuku, poctím se nadávkou.

Cesta do města ubíhá normálně. Jedu po silnici druhý třídy, auta žádná, jen stromečky, pole a klídek. Moment. Asi o padesát metrů dál zahlídnu červený auto. Ve značkách se nevyznám, ale je to něco lepšího než to moje . Blíží se nějak cikcak. Raději přibrzďuju a stáčím na polní cestu. O fous!  Auto vlítne do protisměru a zahučí do příkopu. Ježkovy voči!  Otvírám dveře a mažu k bouračce. Řidič se nehejbe, hlavu má na volantu. Vidím krev. Vyťukávám 155. Do prdele, co mám dělat? Deset minut než přijedou.  No tak jo. Přinutím se konat dobrý skutky.  Otevřu dveře, juknu dovnitř. Božínku, to se mi snad jen zdá! Za volantem sedí stoletej chlap. Nejmíň stoletej a nedejchá.
Uklidni se, hecuju se. Tahám toho věchýtka ven. Je lehkej jako pírko. Lovím z paměti střípky ze zdravotnickýho kurzu nebo co to, sakra, bylo. Položit na bok, zaklonit hlavu… ježíši, do tohohle dejchat? Zatnu zuby a počítám. Nádech, výdech… rty má měkký a modrý…
Už jsou tady, super!

Odplížím se o kousek dál a pozoruju záchranáře. Jeden se na mě otočí a zvedne palec hore. Jupíí. A už ho vezou, dědečka hříbečka. Za chvilku jsou tady naši hlídat a chránit. Půl hodiny hledají papíry, půl hodiny obcházej auto, půl hodiny sepisujou papíry…

Ano, byla jsem zvědavá jako vopice. Večer volám do špitálu. Dědek se probral a je oký. Super. Na návštěvu za ním ale nepůjdu, skutků už bylo dost. Uzavírám tenhle zážitek plnou sklenicí domácí slivovice.
Noc nestála za nic, ráno vstávám napůl mrtvá. Potlačuju myšlenku na staříka a jdu si udělat pořádný kafe. Než se uvaří voda, zatopím. Připravuju noviny a kousky dřeva. Co to je? Uvnitř novin leží cár zmuchlanýho červenýho papíru a na něm je něco napsaný. Nasazuju si brejle.

KOUPÍM VÁŠ DŮM. CENU RESPEKTUJU. Volejte ihned  725…

MUHEHEHE, moji cenu by nerozdejchal. Chvíli sedím, popíjím kafe a opájím se vidinou, jak přichází milionář, dává mi za tu mojí barabiznu tři mega a ještě mi děkuje a uklání se. Jéééé… a já pak kupuju srub u lesa, kozu Lojzu … novou pec a a a… co to je???

Ježíši, něco mi vlítlo do komína, leknu se. Jdu se podívat. Hlavně opatrně, Agátko. Holub a šprajcl se někde v půlce, dolů doletělo jen pár šedivých brk. Sakra! Volám kominíka, tohle sama nezvládnu. Panáček černej přijel hned. Aby nepřijel, když jsem ho doprovázela s bičem až k vyučáku, že jo?

„Teta, kdy jste to měla naposled profouklý?“ ptá se. Co já vím, asi před pěti lety, ještě když žil nebožtík. A pak se dovídám, že jsem měla z prdele kliku, protože komín byl ucpanej, a kdybych zatopila, tutově by se mnou byl ámen.

Tak šňůrka asi funguje, říkám si.

Jenže to ještě není konec. Když už mám to zvláštní štěstí, že jo, tak zkusím zavolat na to magorský číslo…
Nikdo to nezvedl.

A stejně to bylo super. Od tý doby se nějak víc dívám kolem sebe. Vidím věci, že bych tomu ani sama dřív nevěřila. Když už se pomaličku dostávám z tý červený euforie, zazvoní mi mobil.

„Dobrý den,“ ozve se neznámý, podotýkám velmi příjemný mužský hlas.
„Vy jste volala před týdnem, že ano?“

A je to tady. Domlouváme schůzku. Jdu gruntovat.

Den D je tady. Měla jsem dát červenej koberec aspoň před vrata, šklebím se naposledy do zrcadla. Hlavně klídek, třeba to vyjde. Hraju si se šňůrkou a kvapím otevřít.
U vrat stojí dědeček hříbeček a usmívá se jako sluníčko.

„Jsem vás poznal podle adresy,“ švitoří. Děkuje mi až do nebes a klaní se! Svět je fakt šílenej. Toho dne jsme spolu vypili tři kávy, dali si tři frťany a třikrát se loučili.

Večer jsem vlítla na internet a objednala kozu.