Předmětné a nepředmětné malířství

díky za diskusi, markel. k touze po originalitě: ta je špatná, pokud chybí řemeslo. pokud by kopírovali, ale slušně, třeba jak ofotorealisté, nezlobil bych se na ně. jinak malá poznámka na okraj: konkrétní nestojí proti abstraktnímu, pokud je myšleno konkrétní umění v silném smyslu/pojmu jako geometrická abstrakce.

 i pro Agátu: Jestli mohu něco dodat. Já mám ráda konkrétní i abstraktní umění, musí mne oslovit. Co se týče té abstrakce, tak některé obrazy se mi líbí moc, jako by mne do sebe vtahovaly, stává se to však výjimečně ale pak to stojí za to. Naštěvuji výstavy všeho druhu, stává se mi občas, že nerozumím vůbec ničemu (abstraktní umění).

Někdy jsem dokonce velmi rozzlobená na rádobymalíře, pokud mohu soudit. Chtějí být jen originální a je to pro mne děs a běs. Jejich díla nevyzařují vůbec nic, jen manýra a někdy snaha trapně kopírovat, v některých případech. Čtu velké plákáty, kde dotyční vystavovali všude ve světě a jak se vyvíjeli atd. Mám pocit, že svět se zbláznil, když adoruje podobné umělce.

Jak jsi citoval, že nekonkrétní tvary můžeme obdivovat kdekoliv v přírodě (nerosty...), to máš jistě pravdu, ale já vnímám i mimosmyslově, srdcem, ve chvíli jakéhosi vytržení nad abstraktním obrazem se dostávám na chvíli do zvláštního prostoru mimo realitu, cítím jakési sjednocení, je to velice těžké popsat ten pocit, nicméně je velice intenzivní a nemusí být vždy jen příjemný. Nemohu souhlasit, že abstraktní umění nemá právo na existenci, protože v něm nejsou dána přesná pravidla. a tudíž ztrácí nárok na to, nazývat se uměním. A že chybí vyprávění?  Nemohu opět souhlasit. Při pohledu na takový obraz nejsem omezena vůbec ničím, obraznost pracuje na plné obrátky, Píše si své vlastní příběhy a to je úžasná věc, co náš mozek dokáže. :-))

za podnět k zamyšlení*

ale v louvru jich je moc.

kubismus měl mnoho podob, od avignonských slečen, které ještě byly z tohoto světa, až po tzv. analytický kubismus, který už je hrůza. tady v podstatě nebyl, tak daleko jsme s láskou k francii nezašli.

myslbek je určitě největší z našich klasických sochařů. taky ho obdivuji.

v podstatě s tebou souhlasím nebo spíš si sobě vybírám podobné věci jako ty -  moc nemaluju, obrazy beru spíš jako motivaci pro svoji tvorbu - keramiku, mám ráda třeba sochy v Louvru, jsou propracované do detailu - to je pro mě pravé umění ...  dokonalost postav, obličejů a to se pokouším tvořit. Nedávno jsem dostala knihu Myslbeka z roku 1954, lahůdka...  

ale zase, když jsem viděla kubistické obrazy, taky jsem si v nich našla něco pro sebe, ale spíš barvy a někdy i zajímavé tvary, ale nikdy mě nelákalo to zkusit...

ještě jeden argument mám na mysli, pseudonáboženský: práce. práce ve weberovském smyslu, etika práce jako spásy, dřiny a askeze. je snadné rozlít kýbl barev, vymalovat sixtinskou kapli už ne. ona ta práce je nakonec i vidět. a já ji, jakousi oklikou,m považuju za důkaz umění. samozřejmě se dá namítnout: kýč může být (a bývá) pracný; naopak japonské grafiky (u nás obdobně minimalisticky a přesto úžeasně pracoval třeba ota janeček) jsou rychlé a dobré. jistě, není to jediný důkaz, ale podstatný.

A co maluješ ty? 

levi-strauss trefně k tématu poznamenal: proč pak tomu říkat umění a vůbec to vyhledávat, když můžeme pozorovat nerost s jeho strukturou, ještě úžasnější. abstraktnímu umění chybí vyprávění, neporacuje uvnitř sémantického řádu a podle mě tím ztrácí právo na to být uznáno jako umění. ale naopak divákovi právo dívat se na abstraktní díly upřít jistě nelze.

o tom přemýšlím hodně... být srozumitelný. Jenže si taky pokládám otázku, jestli to, co je pro mě srozumitelný, je pro druhého taky a naopak. Hranice v umění myslím nejsou... viděla jsem spoustu abstraktivních obrazů skvělých barev a schválně jsem nečetla název díla... autor maloval ženu, já viděla vlnu z moře... nejde to právě takhle? Nechat diváka (a taky čtenáře) aby si v umění našel to své?

za úvahu T*