Problematika plagiátorství při psaní poezie

Jak se nestat plagiátorem

Mám smůlu, shodou okolností jsem se začal věnovat kreativní činnosti. Konkrétně literární tvorbě a ještě konkrétněji poezii. Není na tom nic zvláštního. Dělá to dnes kdekdo. Někdo pod vlivem studií, zejména různých humanitních oborů. Literární teoretici, jazykovědci, filosofové, pedagogové českého, či jiných jazyků, ba i kulturologové, teoretici umění, či absolventi uměleckých oborů. Ti všichni mají nejlepší  předpoklady pro kvalitní tvorbu i v oblasti poezie. Mají totiž vědecké know-how. Tedy česky vědí, jak na to. Na druhé straně ale stojíme my, lidé teoreticky nevzdělaní, někdy se potýkající dokonce i se základními gramatickými pravidly. A právě my, teoreticky nevyškolení v umění básnickém, potýkáme se  v potu tváře s nesčetnými obtížemi při sestavování našich, více či méně poetických, pokusů. Nu což, pílí se dá leccos dohnat a co nedoženeme, to nám pořád ještě může někdo vzdělaný opravit. Nebo si, vyzbrojeni smělým čelem, můžeme vydat vlastním nákladem dílo vlastnoručně zredigované a nemusíme se ohlížet na nějakou jazykovou úroveň. Tiskárně je to putna a my se pak můžeme směle prohlásit za spisovatele. To vše je ale jen taková ta technická stránka věci, která není až tak traumatizující pro veršotepce našeho ražení. Mnohem horší je zato problém plagiátorství. Jak vymyslet originální, neomšelý, poetický obraz? Jak neopakovat verše a obrazy mistrů řemesla dob minulých i současných? Toť otázka!

Přistoupil jsem k tomuto závažnému problému zcela zodpovědně. Nejlepší způsob, jak nekopírovat, je samozřejmě zcela potlačit znalost veškerých, byť jen potenciálně nebezpečných, literárních vzorů, od nichž by bylo možno, byť nevědomě, opisovat. Důsledně jsem tedy začal z paměti vymazávat všechny vzpomínky na školní četbu čítankovou, povinnou i jen doporučenou, a to jak na základní, tak i na střední škole. (Dál jsem to, bohužel, v češtině nedotáhl.) K tomu naprosté ignorování knih v mé knihovně, zvíci cca 4000 svazků. Přestal jsem chodit do veřejných knihoven , nenavštěvuji autorská čtení, vyhýbám se literatuře obecně, a poezii zvláště. Na rozhlasových vlnách, v televizi i na internetu ignoruji  byť i jen teoretické diskuse a dokonce i životopisné dokumenty o literárně činných osobách. A to vše jen proto, abych neměl od koho kopírovat! Abych tvořil opravdu jen zaručeně originální opusy! To ale nestačí. Jednou jsem udělal jinou chybu. Pochlubil jsem se několika dílky. Po čase mne osoba, které jsem se pochlubil, obdarovala svojí novou, malou básnickou sbírkou . Byl po mně pak vyžadován názor na tuto sbírku. Jsa slušně vychován, porušil jsem svoje zásady a doufal, že mne obsah sbírky následně neovlivní při mé vlastní tvorbě. A tak jsem, byť nerad, četl. K mému překvapení ale jedna z básniček obsahovala pasáže, nápadně podobné poetickým obratům, ba dokonce veršům, jimiž jsem se dříve tak neprozřetelně pochlubil. Zamrzelo mne to. Ne proto, že mne někdo okopíroval. Jen opravdoví velikáni se mohou chlubit tím, že je někdo kopíruje. Je v tom jisté uznání, ne? Zamrzelo mne spíš to, že moji původní básničku musím vyřadit z "portfolia". Nikdo by mi přece neuvěřil, že jsem ji napsal dřív, než vznikl její klon. Jo, kdo první tiskne, nejlíp tiskne!

Ale zpět k mé metodě zachování originality tvorby. Přirozeně jsem opustil verš vázaný, který nutně vede k opakování, protože jazykové možnosti naší mateřštiny jsou omezené. Koneckonců už nějaký čas existuje generátor rýmů. Četl jsem o něm v absolventské práci jednoho studenta brněnské  vysoké školy. Byl to student informatiky. (Kdo všechno už dnes nedělá do poezie!) Ale dobří básníci už dávno zvolili verš volný. Tam lze slova kupit i přehazovat téměř do nekonečna. Já vím, matematici by mne poučili o variacích, kombinacích a permutacích a o tom, že i zde je počet veršů omezený. Nerozumím matematice, ale chápu, že ani s veršem volným to  do nekonečna nejde. Ale taky vím, že  v tomhle případě je počet možností neskonale vyšší, než u verše vázaného. Takže  základem pro originalitu tvorby je nejen NEČÍST, ale taky NERÝMOVAT! Časem mi ovšem vyvstal další problém. Přítel mne upozornil, že jeden můj originální básnický obrat už četl u jakéhosi, mně naprosto neznámého, autora poezie. To mne rozhořčilo, ale také vyděsilo. Jak je to možné? Náhoda? Snad. Ale divná. Nebo mne někdo opět kopíruje? Následně jsem přestal dávat svoje výtvory komukoliv číst. A nejen to. Co kdyby existovaly nejen vojenská a průmyslová špionáž, ale i literární? No, dnes je možné ledacos. Na základě toho jsem doma posílil bezpečnostní opatření. Nejen zabezpečení celé budovy, nejen dvojice ostrých pitbulů. Šel jsem ještě dál. Dnes píšu ve zvukotěsné místnosti bez oken, zásadně píšu jen tužkou na papír, žádné počítače a internetové připojení. To tak! Aby se nějaký hacker dal i do vydávání poezie! Mojí poezie. V místnosti není větrání, klimatizace, nesvítím elektřinou. Žádné dráty, žádné zásuvky, nic! Svítím svíčkami, které si sám vyrábím. To aby mi do nich nikdo nenainstaloval štěnici. Tedy odposlech. Ještě jsem se totiž nezbavil zlozvyku občas si verše nahlas předříkávat. Ale už spolupracuji na odstranění tohoto nešvaru s psychologem. Myslel jsem, že těmito opatřeními bude vše vyřešeno. Jenže… Jak vlastně zkontrolovat účinnost mých opatření? Jak zjistím, že přece jen nedošlo k úniku! Přemýšlel jsem o tom hodně. A hodně dlouho. Došel jsem ale k jedinému způsobu, jak ověřit, že mne nikdo nekopíruje. A že taky já nedopatřením někoho nekopíruju. Je třeba veškerou českou básnickou tvorbu minulou i současnou pečlivě srovnat s mými opusy! Jiná možnost prostě není!  Jak to ale provést? Je možné takovou závažnou činnost svěřit někomu dalšímu? Nejlepšímu příteli? Příbuzenstvu? Profesionální firmě? Bylo mi hned jasné, že to možné není. Dnes nelze věřit ani vlastním očím, natož druhému člověku! Znáte to - korupce, neopatrnost, nezodpovědnost, roztržitost a tak dále. A  k tomu ještě ta špionáž! Ne, musím se tohoto úkolu zhostit sám. Jinak to nejde! Musím provádět srovnávání osobně, jen tak budu mít jistotu. Musím veškerou existujícíc poezii přečíst a zkontrolovat sám!

Jenže teď řeším zase ten původní problém. Jak se nenechat přečtenými básničkami inspirovat, nebo je, nedej bože, dokonce třeba podvědomě nekopírovat!