Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePamiatke Joža Senka
Autor
dajakbol
Na haldy padal sneh, keď v azbestovom lome
bol Jožo zapálil koleso z liazky.
Na haldy padal sneh, k akejže axióme
sa mi tam v nízkej hmle zbierali otázky?
Mali sme pätnásť preč a tešili sa na disk,
čo dáme do šrotu. Sme lační železa
z ťažobnej techniky a podnikových skladísk.
Na haldy padal sneh. A visel na brezách.
Ešte nám závidia a hrozia odnaproti,
ešte sa vinie dym cez ohorené drôty,
ešte sa smejeme nad teplou pahrebou –
a to má Jožo pol života za sebou.
Ešte sme v pohode a verní ideálom,
kým vôkol tuhne hmla a husto sneží na lom.
20 názorů
Okrajem k jiné aktivitě přemítám o dvojčecím efektu právě Vodca s Legendou, podpořeno rovněž variací vyskytující se ve verších a čas to obišiel ako nič povedomé; stromami vyšumí ako nič vedomé.
odkaz na facebook jsem rozklikl....a neskutečná úcta.....ano ty jsi vyrobil skutečně báseňb z něčeho co znamenalo vzít ego seškrábnout ho z lyricky laděného textu hodit ho do prdele vrátit se k jednotlivým slovům a z nich jako fénix z popela povstala skutečná báseň....Příteli toto je úžasný počin poety.....
Nakoniec som to ešte prekopal. Obdiv k alexandrínskému rytmu ma zastihol v čase, keď som už naplno holdoval výpovednej strohosti úsečných, lakonických veršov. S touto básňou som sa moril zo päť rokov. Jej aktuálna podoba je tu https://m.facebook.com/story.php?story_fbid=877218289296317&id=100010244621743 Nakoniec som čosi spísal aj o technických náležitostiach. Dnes i v tom vidím chyby, nie zásadné, ale chyby. Alexandrín má krásny rytmus, ale mne sa podaril iba v dvoch básňach. Čo sa dá robiť... Zhruba nič.
Mělo to zůstat po čtyřech verších a na střídačku...Potenciál nápadu, jak zrýmovat prostě vzpomínku na dětskou storyje úžasný...Slovenština tomu dává punc vznešenosti.skoro by člověk odpustil zlodějinu....
(Ono totiž při té volbě opsání někdejších časů také zdařile zneklidňuje, co probůh asi bylo v těch dalších patnácti letech a zdali měl vzpomínaný moment určitý, řekněme osudový vliv na přítelův skon, čím byl pro něj příznačný; či jde jen o vzpomínku náhodnou, tolik let zasunutou?
Aniž by to čtenáři bylo zapotřebí přímo a skutečně vědět, jestli své vnímání vysvětluji srozumitelně. Hra s tušením. Kolik pak dělá autor, kolik čtenář, opět nevím.)
Posunout soukromý epitaf o půl života dotyčného zpět je dle mého ideou k nepřehlédnutí. Ještě k tomu jako by určitým způsobem nehostinné prostředí lomu kontrastovalo nejen se vznešenou formou, kterou zmiňuješ, ale i s údery kamenického dláta do hrobníkovy zakázky, pokud se tedy nejednalo o žeh a rozptyl.
Upřímně se omlouvám, pokud se výše vyjadřuji nevkusně, nemám v tom pražádný cvik, ale ta báseň, právě zvolenou kombinací umně přeráží vaz mladickým ideálům, aniž by je přestala oslavovat. Snad nesplňuje zcela autorovy představy, jenomže funguje. Což, soudím, zejména chtěl(s). ( = Já ti ji s dovolením chválím.)
Evokuje kontrasty. Rozjetého industriálního soukolí, věčného ekonomického snažení a ryze privátní citové linky.
Neumím to vyjádřit lépe, pro mne jde o jinou, zase svébytnou varietu na Borovcovu bilanční "a pak tu nejsme, a stejně svítá..." (Tedy Jak jdem tím zdejším světem, text Zdeňka Borovce odzpívaný Karlem Zichem.)
Dotek je silný.
Nic potom není tak tiché jako padající mlha a sníh. Dočasně všechno přikryjí. Všechno?
Talu ben Kohelet
12. 11. 2016Rozhodně bych neřekl, že je nezajímavá pro nezainteresované, naopak.
tady z tý strany skvělej výhled. můžeme si říkat, že je to člověčina a umění vzbudit pocit :) pravdou ale zůstane, že každej máme v sobě svýho šmíráka. Blesk se číst stydíme, třeba, ale vočumovat do lomu, to přijdem rádi. Já teda speciálně jsem pobyla zahrbená do límce a s rukávama přetaženejma přes kouby prstů. A bylo mi tak akorát patnáct a půl, mám pocit. Hodně plastickej text. Druhá půlka silná, zároveň tehdy a teď a ještě navíc ta třetí časová rovina, doby, kdy umře. Perfektní text.
Právě nefalšovaný osobní rozměr a klidně emotivně nezvládnutý až v jeho důsledku, nikoliv plánovaně, oslovuje nejvíce čtenářů, protože se spojuje víc než rozum či smysl pro tvar. Možná jakási utkvělá snaha preferovat formu před spontánní emocí má za následek výrazný obecný pokles zájmu o poezii. A je-li výsledek vyrovnaný, jako zde, kde srdce není potlačeno a současně umístěno do nezůčastněného světa a k tomu zvolený vázaný verš, pak není pochyb.
mně se výsledek líbí, mám ráda tenhle osobní druh poezie - stenos takové píše (ale on neváže) - když je to dobře podané, dokáže zaujmout i příběh (mně) neznámého člověka
a miluju slovo "pahreba"
Akosi to tak čítam, som ochotný pripustiť, že táto báseň nevyšla tak celkom podľa mojich predstáv. Azda je príliš opisná, možno príliš osobná, nezaujímava pre nezainteresovaných. Neviem, zrejme som sa nádejal, že vznešený veršový rozmer (alexandrín), by mohol nejako funkčne kontrastovať s tvrdými vetami. Azbestový lom, ťažobná technika, drôty, železo... chcel som to tam mať – a mám. Len si nejako nie som istý, že ten či ten verš nešiel napísať aj ináč, hm.
lucie.médea.
24. 10. 2016asi jo, ale hezky... člověčina
Karpatský knihomoľ
23. 10. 2016Sonet prežije snáď všetko, tento je súčasný a vonia človečinou.