Hvězda náhody

Lačná a koblihy

Koblihy od pekaře Pavla jí chutí. Už pořádá pátou. Vrací se do úřadu nebo do firmy, prozrazuje ji kostým a laptop přes rameno. Páni, ty koblihy chutnají, říká jazykem kroužícím pod tvářemi všemi mezerami chrupu, vždy když dojí další. Laptop jí klouže stranou a odhaluje příčinu i důsledek vší té nezměrné lačnosti: břicho velké jako kopec Petřína, co mizí za devítkou. Sedíme proti sobě a ona se dívá tak, že by ještě něco zhltla. Představa být roztrhán jako Dionýsos Zagreos nebo kobliha mezi jejím prsty a mezi jejími titanovými zuby děsí. Prchám.

Pán kovu 

U kolínského nádraží obehnené vlnitým plotem sběrné suroviny. Ledničky, co už nezavrčí svůj noční part; plechy z laciné střechy; autíčka naplacato; měděné dráty a poklopy kanálů, co někde chybí. A nad tím vších chlap v montérkách, vrhá na tu spoustu pohled rybí. Až dojí svačinu, udělá z toho všeho obří kostky. A z kabiny lisu triumfálně zvolá: Alea iacta est! ten pán kovu.

Bludný manažer

Trmácí se světem se svým laptopem. Bludný manažer. Usadil se do expresu Praha – Ostrava, objednal kávu se smetanou, zákusek a pustil se do díla: analýzy pohybu akcií Arceloru na čínské burze; je to jako pozorovat práci srdce na kardiografu; a skutečně – jeho košile je bílá, ruce pěstěné a výraz vážný. A tak jede se svou korporací a nespouští oči z jejího srdce. Ten rytmus je i jeho rytmem. A je to podivné škubání spekulantsví, je to jak tanec svatého Víta.

Bezpráví

Bezpráví. Obec ukrytá v lesích. Tady se patrně kdysi dávno něco přihodilo. Nepěkná historie hor. A nikdo pak nenašel odvahu vynést soud. A tak místní vynesli soud sami nad sebou: navždy žít pod tím ostudným názvem. Ale taky to mohlo být všechno jinak. Podzim za okny mlčí.

Za dešťů

Za Olomoucí se nebe roznemohlo deštěm. K radosti země, stromů a žíznivých ptáků. V člověku se ale chvěje něco jinak. Zapleten do velkých vyprávění, třeba toho o potopě, do symbolů a celé své historie je už docela jinde. Žijeme vůbec ještě ve smyslu, který jsme slovu život přiznali?

Hvězda náhody

Helfštýn brala mlha. Kamenné oko do krajiny a do paměti. Všude kolem bylo tenkrát více lesů a nebezpečí. Za takových mlžných odpolední člověk snadno mohl padnout za oběť lapkům. Anebo s přeraženými kostmi uniknout. A pak o tom někde u ohně, bledý znovuzrozenec, vyprávět. A sklízet hrubý smích středověkých přátel. Ale taky péči něžných rukou, která kdoví kdy vysvitla jako hvězda náhody nad vší lidskou strázní.