Věděla, že se jmenuje jinak

Jen vítr občas pohnul lístkem révy a otočil stranami knihy na proutěném stole. Nechal ji otevřenou na příběhu o...

Někde v dáli zaštěkali psi.

Seděla na verandě rodinného domu, odkud pozorovala zelenající se vinice rozprostřené na několika hektarech. Dům zasazený v kopci nabízel jedinečný výhled, okraj verandy a vyasfaltovanou cestu pod ní dělila přibližně desetimetrová výška. Občas se jí z pohledu dolů zatočila hlava.

V dokladech má napsáno Jiřina, ale někde uvnitř cítí, že její pravé jméno zní jinak. I proto si odmala nechala říkat Bela, přestože to lze z Jiřiny odvodit jen stěží.

Zdají se jí zvláštní sny o daleké zemi a starém příběhu. Možná by neměla tolik číst historické romány. Nebo nad nimi aspoň nepřemýšlet. Na prosklené desce jinak proutěného stolu ležela otevřená kniha. Vítr otáčel stránkami.

Je sama. Manžel zemřel, všichni tři syni odešli.

Je to trest? Těžko, vždyť co udělala špatně? Nic, rozhodně nic! Jen se starala. O sebe. O muže. O děti. O majetek. Kruci, jasně, že to udělala správně. Udělala by to zase tak.

Tak proč jí tolik v hlavě hučí to všechno z minulých měsíců? Do prdele.

Není místní. Ani nikdy nebyla. A nebude. Pochází z bohaté rodiny zaseknuté v byznyse a sebestřednosti. Vždyť i její svatba byla kšeft. Spojení vlivných vinařských podniků. Často jí říkali, že když něco chce, není nic jednoduššího než si to vzít. Že slušnost je sice fajn, ale taky na hovno. Učili ji jak na to.

Stačilo se podívat do sousedství. Ke starému Kratochvílovi. Kdyby na nabídku, že s manželem odkoupí jeho vinice, kývl hned, nemuselo to tak skončit.

Mohl si za to sám, opakovala si.

Jednání se táhla. Pak Kratochvíl řekl: „Ne“.

Zuřila. Zesměšňovala manžela, kterému vyčítala, že si neumí poradit ani s přiblblým troškařem, co nejraději ze všeho napájí kamarády, přitom poloha jeho vinic nabízela tolik možností.

„Není nic jednoduššího než si to vzít,“ zněla jí v hlavě slova otce.

Líbila se. Věděla to. Věděla, že je krásná. Že dostala dar, který s věkem trochu uvadal, trochu se ztrácel, ale s tím se dokázala vypořádat.  

Zavolala tehdy tomu volovi, co za ní pádil léta. Párkrát mu dala. Nebyl tak špatný. Pořád byl lepší než starý. Šeptala do mobilu o kalhotkách odhozených vedle postele, ale že nejprve něco potřebuje. Vyslechl ji. A souhlasil.

O pár dnů později začala policie prověřovat Kratochvíla ze zneužívání vnučky. Že jde o hloupost, se ukázalo téměř okamžitě. Informace mezi lidmi ale zakořenila natolik, že přemazala skoro celou Kratochvílovu pověst.

Věděla, že podezření se ve společnosti rovná vině.

Odsoudili ho. Ne veřejně, ale v nitru ano. Hodilo by se sem klišé o klíčícím semínku pochybností.

Zhroutil se. Prodal vinici. Prodal vinařství. Pak ho našli, když se mu nohy houpaly metr nad zemí. Ten strom nechala jeho rodina porazit.

Psí štěkot už tak z dálky nezněl.

Opřela se o zábradlí verandy.

Tušila, že jednou přijde. Že scénář už je napsaný a vyvrcholení v něm nechybí. Kratochvílův syn ji podezříval téměř od počátku, a když přitlačil na toho vola, co by pro její stehna skočil do Macochy, dočkal se.

Všechno mu vyklopil.

Viděla ho už z dálky. Kráčel vinící, která po smrti manžela patřila jí. Všechno patřilo jí. Mohla si s ní dělat, co chtěla. Třeba ji vyplenit nebo spálit jako kdysi Nero, co si umazal ruce římským popelem.

Byl podobný otci. Kratochvílův syn. Ten stejný nos, brada... Ale daleko hlubší pohled, pevnější ramena a hlavně charisma. To něco, co nelze popsat slovy, co je spíš o prstech, jejichž lusknutí se odrazí až o nitro toho druhého. A ta ozvěna cosi rozvibruje, cosi co může za chvíli odeznít nebo se naopak rozžehne jako rozzuřená ocel hozená do pece.

Kratochvílův syn. O kolik byl mladší než ona? O deset, patnáct let? Co na tom. Cítila z něj živočišnost, která z ní vyprchávala od doby, co řekla před oltářem ano. Upravila si účes.

Vzpomněla si, jak ještě jako studentka chtěla do Lyonu. Psala si do deníku, že se bude procházet mezi obrovskými budovami a pak nasedne do vlaku směr Paříž nebo Marseille. A taky že chce vidět vinařskou oblast Beaujolais, co se rozkládá kdesi na severu.

Jenže tenhle divadelní sen zatarasila opona, která nebyla z látky, ale ze železa.

Pak se vdala, deník hodila do řeky a všechnu touhu po velkém světě v sobě spálila.

Foukalo. Z verandy viděla přibíhající psy.

„Bylo otevřeno,“ uslyšela za zády.

Otočila se.

Kratochvílův syn stál v obývacím pokoji, z nějž přišel až k ní.

Na dva metry. Na metr.

Přivřel oči, ale ona věděla, že s přitažlivostí je konec. Že to cosi sice vibruje, ale že to bude jinak.

Dlaně ji položil na paže.

Byla to chvíle. Přesto cítila, jak jeho svaly pumpují sílu do jednoho pohybu. Od lýtek zapřených do podlahy, přes břicho, co vytlačilo všechen vzduch, napnutá prsa až do rukou, která jí trhnutím poslala přes okraj.

A když padala, vrátil se starý příběh z daleké země. Vrátilo se všechno. Věděla, že to tak muselo skončit. Že se svět točí a namotává na sebe pořád ty stejné osudy jen zasazené do nových dob.

Pak jakoby někdo zhasnul.

Jakmile psi čekající pod verandou skončili, místo zase oněmělo. Ticho se rozlilo do nejbližšího okolí. Jen vítr občas pohnul lístkem révy a otočil stranami knihy na proutěném stole. Nechal ji otevřenou na příběhu o Jezábel. 

---