Máma Hillary, nebo táta Donald?

Digibatolata

Ty ikonky jsou parádní, a tak je pořád mačká. Telefon je zkrátka bezva hračka. Nastala éra infantilizace společnosti- Svět se nám rozhemžil digibatolaty, která namísto mlíčka křičí o více pixelů a ony se řinou ze Sillicon Valley, toho kalifornského prsu modernosti. A už je klid, už cucají…  

Druhý v písmu

Píšeme si, ale stále podléháme potřebě přítomnosti druhého, iluzi pravosti, tomu velkému metafyzickému lalulá. Ale není písmo svého druhu také přítomnost druhého? Můžu procházet textem, hledat v něm záhyby, prohlubně, obliny, teplá a vlhká místa, místa reakce, která mohu provokovat k vzrušeným změnám. Jenže tisíce let ve mně, všechna ta kultura hlasu a přítomnosti, stále dotírají…

Máma Hillary, nebo táta Donald?

Bude to máma Hillary, nebo táta Donald, komu Američani této noci připadnou? A jsou už dost velcí na to, aby si sami určili, ke komu chtějí a kdo z těch dvou bude lépe zohledňovat jejich zájmy? Možná by to za ně měl udělat zbytek světa. Ten zbytek, kterého se ostatně výnosy Spojených států tak silně dotýkají. Aby nám nakonec Hillary nezazpívala Ain´t Your Mama!   

Jezdíky

Z prstíků má jezdíky. Jezdí s nimi po displeji a ovládá ten úžasný svět tam někde uvnitř. Chvíli to v něm bliká VIP zprávami nebo fotkami cool lidiček, pak zas vyhrává, uši už má plné písniček. Rudé nehty jsou jako signální značky, aby se v tom někdy nepřehledném světě neztratila. A možná ve tmě fosforeskují.