Pietní televizní akt

Pietní televizní akt

Národní se proměnila v otevřenou scénu: každý se může ucházet o roli ve večerních zprávách. A každý chce být ve své roli nezapomenutý, proto přichází nejen s plamínkem, ale i s řečí. Co je všem těm řečem společné: ujištění (jsme národ!), perspektiva budoucnosti (je ale třeba ji hlídat), svoboda (sahá se do všech rejstříků Listiny), paměť (je třeba podržet ji). Večer, už doma, vezmou do rukou horký hrnek s čajem a s rodinou se sesednou kolem obrazovky. „už jsi tam, už jsi tam!“ budou křičet děti, jako když prvně z auta zahlédly Jadran. Revoluce (neexistovala).

Sex on the beach

Ligotavé jazyky stroboskopu už olizují taneční páry i osamělé, hudba si houpe svou. Barman žongluje s láhvemi a zuby loupe kokosy a pak ty tesáky cení na dívky. „Sex on the beach?“ tak tu stojí otázka, jedna z variací na kořalku v barevném prádýlku. A už to šumí přílivem. A už se to koulí pískem…

Štěstí

Štěstí. Asi někde bude. Nebude to v kasinech nebo v nadýchaných rekvizitách hollywoodských filmů. Spíš v docela nenápadných koutech světa. Třeba někde v Michli. Sedí v autobuse, promrzlém až ke gumě harmoniky, a čte. Pod čepicí a kostěnými brýlemi bys ji přehlédl. A pak se ztratí. Protože štěstí nečeká.