Svět podle písmáka

"Svět je jako nekonečná písečná pláň. A slova jsou jako otisky v ní,“ promluvil písmák k žákovi. „Říká se tomu poušť,“ odvětil písmákovi žák. „Čemu?“ zdvihl hlas k žákovi písmák. „Písečné pláni, mistře.“ „Mlč.“

Tak tedy svět podle písmáka, držitele elektronické licence publikovat své texty v prostoru stránky www.pismak.cz (buďme techničtí!). Přestože je písmák osobou plně modernizovanou, často taky osobou značně podrážděnou, je-li mu jeho úzký vztah k digitálním médiím vyčítán, rád se nechává unášet větry vanoucími z archaických hlubin. Jako by takový písmák přímo vystupoval ze slavného obrazu Arnolda Böcklina Ostrov mrtvých.

Písmák? Vždyť autor sám je písmák! namítnete. Dobrá, pro účely tohoto textu jsem si vyhradil nazývat písmákem autora převažujících tendencí. Pojmenujme je:

Písmák tvoří výhradně ve verších, je ryzím básníkem. Próza je mu laciným artiklem, jeho úloha tady na zemi je vždy „vyšší“, případně „hlubší“. Písmák je brusičem diamantů, s kamením světa neztrácí čas. Písmák z Böcklinova ostrova nevyplouvá na ledasjaké lodi, jeho plavidlo pluje pod královskými insigniemi. Stojí-li písmákovi v cestě próza všedního dne, ihned ji, řekněme s Kunderou, „přepíše do veršů“.

Upozorňuje na písmákovu horečnatou obraznost a sám jej maluje! namítnete. Dobrá, ale vezměte do úvahy tuto dvojí obranu:

Písmákovi, opilému na svém korábu z příměrů, je třeba odpovídat jeho řečí. Hrát s ním jednu hru, plavit se jedněmi vodami. A za druhé, jsou obrazy a obrazy. Vede mezi nimi velmi zřetelná hranice a každý se před ni může snadno postavit, prostřednictvím této otázky: rozumím obrazu? Obstojí předkládaný obraz před tribunálem obecného smyslu? Dává smysl? Pokud ano, je to legitimní metafora, pokud je nesrozumitelný až k prahu mysli původce, je to jen výrok soukromého jazyka: tedy nesmysl.

Vraťme se k zakládajícímu odkazu, obrazu Ostrov mrtvých, jednomu z vrcholných děl malířského symbolismu. Ten obraz je řemeslně dokonale zvládnutou prací, námětem vystihuje dobu protkanou skrz naskrz touhou po tajemství. A – je srozumitelný. A takoví byli i básníci té doby, alespoň ti, jejichž stopy v oné písečné pláni přetrvaly. Přestože zdobili svou řeč, dělali to, aniž by ztráceli ze zřetele klíčový nárok krásy: srozumitelnost.

A písmák, hlubinný básník dneška? Chtěl by sídlit na Ostrově mrtvých, chtěl by být přítelem mrtvých. Jeho přání je ale tak troufalé, jak jen může být přání rozmazleného dítěte, neboť od oněch mrtvých přátel se nehodlal naučit ničemu: ambice být „vyšší“ a „hlubší“ (než co vlastně?) vyžaduje projít hlubinou (textů) a projít jí umně, elegantně, snad i tanečním krokem a s úsměvem na rtech, ať vzpomeneme filosofa té doby a jazykové orientace. A tak možná platí tento závěr: básník, ale třeba i výtvarník, současnosti stojí před bránou Ostrova mrtvých a předkládá své mrtvé tělo z textů. Ta se ale neotevře. Hlubinný básník v romantickém gestu páchá sebevraždu zbytečně.