Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBeraní rohy
Autor
Abelquin
Samuela se v kleci pěkně chvěla pod nárazy mého tvrdého pohledu. Dělal jsem se větším, než jsem. Dělalo mi to dobře. Ona se také přičiňovala. Byli jsme pár. Byli jsme pár okamžiků od nejblaženějšího splynutí od dob milování v Krakově. Mravnostní policie se spustila se střehy a šmírovala nás přes žaluzie mého mozku. Vzpomněl jsem si na maminku a všechna příkoří, která jsme vytrpěli od mého zesnulého otce. Neměl dobrý život. Když se naši honili kolem stolu s rybičkou, tiše jsem sténal. Bál jsem se vraždy, ale snad ještě víc citového zranění, které toto počínání rodičů způsobí v mém ještě nerozvinutém citovém životě. Tehdy jsem vystoupil ze sebe a stal se plovoucí duší. Více už mě nikdo nenašel.
Každopádně jsi hodně přibral, je ti to vidět dokonce i na obličeji, říkala mi děvčata. Já měl ale pocit, že mě spíš hyzdí obtisk rtěnky na břiše. Jako bych tam někde dole měl kundu, myslel jsem si a choval se podle toho. Měl jsem obsesivní strach z muže a u pisoáru vždy zrudl, když mě někdo oslovil. Proto jsem začal cvičit jógu a používat všechna ta sto dvacet let stará zlatá pravidla, s kterými přišel do vědy o člověku Rudolf Steiner. A ejhle, najednou jsem se nebál a začal hubnout a sbalil Samuelu a zavřel ji do klece a nechal se šmírovat tajnou policií pod roletou mého okna dalekohledem z růžového činžáku odnaproti. Chlap v rukavici si drbal koule a v duchu si mluvil asi takhle: no to snad nemyslí vážně, já tam vážně asi vtrhnu. Bylo mi to jedno a dál jsem byl, co jsem byl. Samuela už taky byla.
Tady se vám to ošklivě cyklí, řekl mi neurolog a ukazoval ultrazvukový snímek šedé hmoty. Proto jsem toho prostě nechal.