Rybičky

         Starý rybář rozepnul svůj plášť a hleděl vzhůru. Tam totiž, tam to bylo jiné. Vyšplhal po stromu a vážně. Vážně, dokola bylo mnoho stromů a šero nikde. Tady se houpaly ještě neolistěné větvičky, zimní krajině ještě nepřišlo k chuti víc, než zbavit se sněhu a teď už i mrazu.

           Smály se. Každá větvená -  tak – jak se větví opravdové větve. A on přitom hleděl jen na jejich konečky. Spící, zakrnělé pupínky doufaly v jaro. Přesně tak se snažil doufat i onen rybář, co neodolal a hrál si s empatií, která dávala příroda jen sama sobě. A tak teď zkoušel vše dokonale vychutnávat z výšky stromu.

            Vše by šlo, nebýt oné prazvláštní třenice. Svaly se napínaly, kůže se drhla o kůru a rybář si byl jistý, že musí, musí dolů. Tam totiž, raději na stoličce, než na zemi, vše šlo lépe. A to třeba i přes to, že nebylo vidět pupínky a v nich i tu nejlépe spatřitelnou důvěru v budoucnost.

Honzík Žůrek, 2002