Četl jsem. Báseň plná chutí a vůní - s dějem postupně rozkrývané situace a atmosféry. Onu zmiňovanou depresi tuším jen v pozadí idyly - zejména patrnou ji vnímám v posledních dvou řádcích. Jakoby autor unikl na 24 hodin černě bolestné realitě - a nyní mu kazilo radost a štěstí z lidské blízkosti pomyšlení, že jde jenom o iluzi. Vidím v tom osobní nevyrovnanost a škodlivou touhu uchovávat. Báseň je takto předurčena i disonantními tóny asociací (chuť kávy a cigaret versus vůně a chuť máty - přebito pivem a testosteronem .. (?) i v ději samém (osobně při snídani jsem karty nikdy ještě nehrál). Chápu sice, že jde o příměr, ale i ten vyžaduje asociační vazbu - zejména, není li autor svázán rýmem, veršem a užívá volného metra. Ale nejsem si jist, zda jde o vítané poznámky, tak raději končím.
Děkuju Břízo.
Většinou ses trefil ;-)
Jen k těm kartám. Ono je to docela kontextové, ale vlastně o snídani je jen první sloka. Ty karty byly až pak, pokud budeme trvat na určitém toku času v básni. Báseň končí spánkem, takže de facto pokrývá celý den.
Určitě šlo o výjimečný den, který bych si rád uchoval, ale že by to bylo až tak škodlivé a patologické, to jsem netušil. Ten únik z černě bolestné reality není až tak hlavní motiv. Spíš je to určitý "boj" s drobnými každodenními problémy ve vztahu dvou lidí. Ale jistou výjimečnost onoho dne nelze pominout.
Líbí se mi to víc než ta původní nastřelená verze, ale ten pocit něčeho kovově cizího v ústech mi i po několikerém čtení zůstal. Ale asi jsem na to přišel, je to takový ten viovsky přemítavě depresivní mrak, který se nad básní vznáší, a ačkoliv nejsem nedepresivní typ, v tomhle jsme jiní (ve způsobu jak depresivně přemítáme ;o)))). Ty se v těch myšlenkách až úchylně, s puntičkářskou rozvláčností rochníváš, jak ve prase stojatém blátě, já naopak míwám záchwaty prázdně křičící zběsilosti, když už své běsy (či malé běsíky) nemohu odehnat, umlčet. Proto téhle básni sice rozumím, ale nejde skrze mne. Formální věci už jsme probrali, nemám už žádné zásadní námitky. Snad jen obrat
hrudky stupňované touhy mé představivosti malinko nesedí. Líbí se mi jak máš obrazy postupně budované a roztažené přes několik veršů. Jsou pak komplexní, originální a místy docela překvapivé. Pointa se mi zdá být víc než dobrá.
TIP
Míwo, tohle přece není vyloženě depresivní báseň. Je to směska několika různých pocitů. Od štěstí přes touhu, sem tam nějaký problémek, až po rakovinu.
Ale to přeci vím, že to není jen jeden pocit - depka nebo jeden problém... co jsem zmiňoval je právě onen jeden střípek z té různorodé směsky, který mě píchá... špatně... na rozdíl od ostatních ;o)))) Ale to asi není chyba ani Tvoje nebo básně... prostě jsme jiní a určité věci jinak řešíme a jinak na ně pohlížíme. A pak se s tím nedokážu tak dobře stotožnit.
* nepremohla som svoj odpor k cigaretám, má názov evokovať Černobyl, rakovinu, alebo je to moje osobné vnímanie tejto svojráznej básne ?
* autorovi sa ospravedlňujem, nakoniec som dala tip :o/ za výbornú obrazotvornosť, nie za náladu básne
Původně jsem to nepsal se záměrem odkazu na Černobyl, ale s poznáním, že má jeden můj strýc rakovinu plic, což jsem se dozvěděl před týdnem stejně jako on, se význam tímto směrem posunul i u mně... Měla to být jen slovní hříčka černobyle-ledabyle. Čekal jsem, kdo se toho Černobylu chytne... nakonec jsem se ho podvědomě chytil i já sám, protože se mi teď hlavou honí různé věci... a v té básni je to možná trochu znát...
* smutné, už som ticho, držme sa všetci
každého dňa..
... i protože znám ...
Můj upřímný t*