smysl života?

Vánoční dárek
Včera jsem počítala čas, který mi ještě zbývá. Je to zvláštní, počítat čas podle svých předků. Táta umřel ve čtyřiceti šesti letech a já se v tý době vdávala.
Máma umřela třicet let po něm a děda v padesáti, babička v sedmdesáti třech, strýc Josef ve čtyřiceti…Teta Geňa má osmdesát šest a prej jsem celá ona…
Ženy u nás vždycky víc vydržely. Sedím u konferenčního stolku, hrabu se ve fotkách a počítám.
Kolik mi ještě zbývá? Dvacet, třicet? Důležitý počty, protože mám velký plány. Dostanu huskyho!!

Materialismus
Zda lpím na některých věcech? Jasně, že lpím. Mám košík z provázků, kterej mi pletla Raduš. Obrázek z nití od Alči, hvězdy z toaletního papíru od Lucí a akvarel orla od Honzy… kočku Mínu od Petra, zlatý valouny od Ondráška a modrý z nebe od Jindřicha.
Jsem bohatá.

Smysl života
Jako malá jsem smysl života nehledala. Kdo by asi tak hledal něco, o čem ani neví, že existuje. Život utíkal jako voda a já zestárla. Jakej je tvůj smysl života, ptá se mě syn a já nevím. Žiju, tvořím, někdy jen přežívám…Co je to vůbec smysl života?
Vyrůst, mít děti, vychovat je, realizovat se, umřít v klidu? Je to snad cesta, po níž jdeme?  Nemám vyšší cíle, myslím, že až na konci zjistíme, jestli jsme šli správně.
Nežiju každý den, jako by byl poslední. To se snad ani nedá. Jsou dny, kdy jen odpočívám a pak jsou dny, ve kterých tvořím, vymýšlím, pracuju a dělám tolik věcí najednou, že bych ty dny potřebovala nafouknout.
V jednom mám ale jasno. Netlačím na pilu. Poslouchám svý tělo a dávám mu potřebný věci, aby mi sloužilo ještě nějakou chvíli. Ale jo, přizvávám, že se hýčkám.

O duši.
Taky poslouchám svou duši. Kdo nevěří na duši, ať nečte dál.

Kdysi jsem prošla těžkým obdobím a nějak se to stalo. Mám prostě duši, a když jí poslouchám, jsem v pohodě.  Je to zvláštní, protože mě nejdřív napadlo, jestli to není sobecký, protože vaše duše myslí na vás, ne na druhý. Mě vychovali, abych tu byla pro druhý, že mám cenu pouze jako služka, takže docela masakr. Duše vás naučí říkat „ne“, odpočívat. Měla jsem kamaráda, který dělal reiki a docela jsme si notovali proti. Reiki je něco jako zvenku dovnitř, ale duše jde zevnitř ven. Nejdřív musí člověk myslet na sebe, dát si potřebné a srovnat se, zodpovědět milión otázek, odpustit si, pak teprve může jít ven a být pro druhý. Kamarád razil metodu, dej lidem dobro, budeš šťastnej… tahle metoda může fungovat, ale jen dočasně. Nejsme-li vyrovnaní, nemůžeme nikoho udělat šťastnýho.

Ono je to těžké, když je člověk matka, manželka, kolegyně, kamarádka… nabaluje se na vás od dětství určitá sorta lidí, dostáváte nějaký výchovný injekce… a teprve až si člověk uvědomí svoji smrtelnost (většinou až po nějakým tom infarktu)  začne přemýšlet, co je špatně. Dneska vím, že když mě bolí záda, je to většinou somatický a nesu na nich nějaký břímě (většinou cizí), když jsem unavená, tak většinou z lidí.  Jo, jo, kam si lidi pustíte, tam vejdou. Někdy vám vlezou nejen do hlavy, ale taky do obýváku a dál, dokud je nezastavíte. Ať už jde o rodinný příslušníky nebo souseda, je potřeba neustále vědět, co chcete a co ne a jít si za svým. I za cenu, že vás označí za sobce.
Spokojenost poznáte. Je to prakticky trvalej pocit, kdy berete chyby druhých jako něco, co se vás netýká, kdy nesoudíte a přesto nejste lhostejní. Kdy člověka můžete politovat, ale nepřebíráte jeho zodpovědnost za to, jak žije, jak se chová.
Ježkovy voči, to vypadá jako přednáška! Ale vážně není. Jen takový malý shrnutí… smyslu toho našeho pachtění za…

Ale raději stejně skončím a popřeju vám mnoho zdaru v novém roce, zdraví – které je jedno z nejdůležitějších, více porozumění, více lásky…