Třikrát a dost!

(1)
Na lovu

Nevěděl jsem, co mě čeká.
Věřil jsem jen, že je dobrou příležitostí, jak na chvíli vypadnout z mašinérie, kde si připadáte pouze jako kousek železa, který opracovávají na soustruhu ke svému obrazu tak dokonale, že se bezmála stáváte jedním z nich.
Ano.
Opustit na chvíli zelený život, obehnaný zdí kasáren, byla priorita. Myslivecký hon ji plnil. A zvyk, že každý ze zúčastněných dostane jeden úlovek...
Zkusím hon popsat:

Naším úkolem bylo plašit zvěř.
Čímkoliv a jakkoliv.
Na povel způsobovat co největší hluk a u toho halekat.
Našel jsem si pořádnou sukovici a ještě jeden menší klacek, abych s nimi tloukl o sebe. Utvořili jsme rojnice, pomalu postupovali určenými směry a zvěř plašili. Když vyletěl bažant nebo vyběhl zajíc, muži s puškami ho zastřelili.
Sprškou broků co vylétly z hlavně do širokého trychtýře a jen těžko minuly cíl. Minuly jedině vinou nešikovného střelce, nikoliv nešikovných broků.
Tenkrát jsem v sobě ještě měl zbytek lovecké vášně, ale přesto se mi nezdálo postavení střelců s brokovnicemi proti divokým zvířatům, jež měla jen rychlé nohy či křídla, fair play. Jako kdybych měl já, trénovaný běžec, závodit s autem. Nohy by mi nebyly moc platné.
 
A tak jsme plašili.
Prohledávali jsme křoviska, meze, vysokou trávu a ojedinělý lesní porost. Fandil jsem zajícům, co měli štěstí a podařilo se jim utéct z dosahu brokovnic. A bažantům, kteří ulítli, případně utekli, neboť oni měli výhodu, že mohli být stříleni jenom za letu. Na druhou stranu; jakápak výhoda. Pokud nevzlítli, lovci za nimi pustili svoje vycvičené psy, a ti je vzlítnout přinutili...
Střelba se opakovala a trvalo to asi půl hodiny.
Mrtvá těla se hromadila, byla tříděna a počítána.
Nakonec kdosi zatroubil na lesní roh, aby střelci přestali pálit.
Náhle bůhví odkud vyběhl vyděšený ušák a zamířil si to zmateně přímo ke mně. Nikdo už nestřílel; všichni na něj měli upřené oči a padlo několik překotných výkřiků.
Když mě míjel, mrštil jsem sukovicí přímo proti němu.
Měli jsme oba smůlu.
On větší. Padnul ani se nehnul a já na něj s lítostí civěl, jako bych ránu dostal sám. Ovšem s hrdostí. Dokázal jsem to bez pušky, obyčejným klackem.
Lovci mě obklopili a nastalo trapné ticho.
Moji radost se mnou kupodivu nikdo nesdílel.
Jen několik opatrných slov uznání, jinak bylo dusno.
Potom přišel jejich velitel nebo hospodář, zkrátka vůdce lovecké smečky, a docela obyčejně mi vynadal.
„To je surové a nehumánní!“ vykřikoval hněvivě. „Porušil jsi veškeré zásady myslivecké etiky!“
Později se trochu zklidnil, poplácal mě smířlivě po rameni a dal najevo pochopení pro moji mladickou nerozvážnost. Pousmál se, i já se trochu křečovitě pousmál, a tím to skončilo.
Pro něho.
Ale ne pro mě.
Jako bych šlápl z bláta do louže.
Z jednoho zeleného světa jsem se ocitnul v druhém zeleném světě, tolik podobnému prvnímu.
Naštěstí jsem znal ještě jiný zelený svět. Svůj. Ten se od těchto dvou zásadně lišil.
V hlavě mi ležel zajíc.
Cítil jsem veliké příkoří a nespravedlnost.
Kdo z nás byl skutečný lovec?
Žádné ze zvířat, co tam ležela v řadě, určitě nechtěla umřít, chcípnout ani zhasnout. Přiznávám si, že i můj ušák chtěl žít.
Do konce života.
Zákon přírody je neúprosný. Silnější požírá slabšího. Rychlejší pomalejšího. Jenomže každý má šanci na přežití. Tak to přece v přírodě chodí. Tvrdé, avšak spravedlivé.
Jakou šanci má proti spršce broků?
Zkusme vyzbrojit myslivce klacky.
Bylo by víc zajíců. Možná.
Taky surové zabíjení!
Jistěže ano.
Není stejně kruté, když zajíce zasáhne brok, přerazí mu nohu a on čeká jenom na ránu z milosti anebo až si pro něj doběhne poslušný pes? Podobných případů jsem za ten hon viděl hned několik.
To je ale šance honce, nikoliv zvířete.
A honec si tu šanci ujít nenechá.
Celý tenhle hon se mi znechutil. Nálada byla pryč. V tu chvíli bych byl radši zalezlý v kasárnách, v kanceláři velitele praporu, kam jsem se nechával na vlastní žádost zamykat jeho osobním písařem, abych se v klidu učil psát na stroji.
Střelci se sešli, vytvořili výřad a počítali mrtvé.
Jeden z nich, který to tak neprožíval, si všiml, že stojím trochu stranou. Přidal se ke mně. Přihnul si nenápadně ze své placatice.
„Neboj, dýchá se jenom před honem,“ řekl a nabídl mi. „Víš, jaký je rozdíl mezi myslivcem a pytlákem?“
A na moje „nevím“ řekl: „Myslivec je legální, pytlák nelegální.“
Fakt jsem nevěděl, zda se tomu smát.

Známý politik, který byl zřejmě také střelcem, při volební kampani v televizní debatě na otázku, kolik si myslí, že získá hlasů ve volbách, odpověděl: „Zajíci se zásadně počítají až po honu.“
Připomněl mi tenhle, a proto mě vůbec nezajímal, neboť zajíci by se měli počítat zásadně před honem.
 
Svůj úlovek jsem nakonec dostal. Ušáka se skleněnýma očima. Mým vlastnictvím však dlouho nezůstal; bylo mi slušně doporučeno odevzdat ho tradičně veliteli praporu.

(2)
Kachní zóna

Rybník byl krásný.
Přestože vodní hladina i břehy byly zahalené mlhou, která se jen pozvolna rozplývala.
Na straně lemované rákosím se vynořila vysoká hradba lesů a druhá strana přecházející v travnatý břeh  budila dojem nekonečna.
Ovšem dnešní den nebyl předurčený k tomu být krásný. Všechno na rybníku bylo tak trochu jinak. Asi jako kdyby někdo pohnul krasohledem, a tím pozměnil obraz i barvy na něm. Několik odpočívadel, na nichž obvykle v tuhle dobu podřimují kačeny, obsadili muži s puškami. Kachny zůstaly v rákosí, jako kdyby vycítily pogrom. Několik pramic s muži vyrazilo z odlehlého místa a zamířilo přímo k rákosí. Z druhé strany, od lesa, spustili další lovci se svými psy pískot, tlukot a hlahol, aby vyhnali kačeny z úkrytů.
Jedinou jejich přirozenou reakcí v případě nebezpečí bylo vzlítnout nad hladinu. Proto vzlítly.
Letěly svým nenapodobitelným vrtulovým způsobem. Jako kdyby je někdo natáhnul klíčkem.
A pak to začalo.
Olověné krupobití naruby.
Sotva kachny nabraly výšku, padaly zpátky k zemi, jedna za druhou jako sopečné kameny. Jako koně u Washity. Ty, co přežily, slétly zpátky k hladině a hledaly přirozený úkryt v rákosí, aby je slídící psi znovu vyštvali do vzduchu, protože při hladině se střílet nemohly.
Netrvalo to dlouho, asi tři série po pěti minutách, vždycky když psi znovu přinutili kačeny, aby vzlétly. 

Veliké osobní Mitsubishi s otevřenou korbou objíždělo rybník kolem dokola a dál rozváželo střelce do jeho nejzazších míst.
Brzy bylo po všem.
Ozývaly se už jenom ojedinělé výstřely.

„Babi, jedna sedí u schůdků.“
„Pojď rychle pryč, nevšímej si jí!“
„Ona nemůže létat, je zraněná, musíme jí pomoct!“
„Nemůžeme se zdržovat, Lucko. Mohli by nás postřelit!“
„Přece ji tady nenecháme, babi! Budu se o ni starat!“
„Tak honem a nespadni při tom do vody!“
„Vidíš, vůbec se nebrání, má strach.“
„Dej mi ji sem do tašky holčičko moje, rychle, jde k nám lovec se psem.“

„Neviděla jste spadnout kačenu, vážená paní? Spadla někam do těhle míst.“
„Žádná sem nespadla, všimla bych si.“
„Ale můj Floutek jde na jistotu...“
„Asi se pletete, pane.“
„Milá paní, já se možná pletu, ale Český fousek je neomylný a můj Floutek Českým fouskem je. Žádná kořist, po které vystřelím, mu neunikne. Je cvičený slídič. Vidím, že má zájem o vaši tašku, a to není samo sebou...“
„Říkám, že sem žádná nespadla!“
„Tím si nejsem tak docela jist. Můžete mi prosím tašku ukázat?“
„Nevím, proč bych vám ji měla ukazovat!“
„Protože v ní máte tu kachnu a jestli mi ji nevydáte, zavolám hospodáře! Nemůžeme si dovolit, aby nám  chyběla!  Zeptám se tedy tebe, holčičko! Přestaň fňukat a pověz pravdu!“
„Lucku nechte na pokoji! Chcete aby vám taky lhala? Že se nestydíte! Samozřejmě že ji mám, je zraněná!“
„No právě k tomu je Floutek cvičený, chytí ji za krk a trhne, žádné trápení!“
„Pane! Jste cynik! Lucka se o ni chce starat, zkusíme ji vyléčit!“
„Pletete si lazaret s válečnou zónou, dámo!“
„Nebo vy minulost s budoucností, pane! Víte co? Já vám dám svých dvě stě kaček za vaši jedinou. To je přeci výhodný obchod. Pro vás. Nemyslíte?“
Žena vytáhla z kapsy peněženku a podala muži dvoustovku. Ten ji přijal a díval se za nimi, jak odcházejí. Nikdo netušil, že zraněná kachna už nežije.
„Moment! Tím směrem nemůžete! Jsou tam všude slídiči, prozradily byste se! Jděte přes louku a peníze si vezměte zpátky.“

Kolem přejelo mitsubishi, které zastřelené kachny sváželo na konec hráze k nákladnímu autu s bidly, na které je dva muži věšeli.

Druhý den na rybníku hrstka přeživších kachen, soustředěna na nejvzdálenějším odpočívadle, nacvičovala obranu proti zbraním hromadného ničení...

(3)
Buffalo Bill

Teď nevím, co byl sen a co skutečnost. Stál jsem si u ohrady plné jelenů, laní, srnců a podobné havěti. Před nimi dva chlápkové, jeden starší a druhý skoro ještě kluk. Ten starší měl na sobě takový divný oblek, kožený zálesácký, a vypadal stejně trapně jak sádrovej trpaslík na hranicích, protože byl úplně novej alá nekonečný šum svistu, a dělal ze sebe protřelýho lovce Buffalo Billa. Cpal tomu štěněti do rukou svou pušku, horlivě mu vykládal všelijaké blbosti a při tom rozhazoval svérázně rukama.
„První bizon padl mojí vinou, to mi ještě nebylo šest let,“ vykládal, „a vod tý doby jsem jich udělal aspoň tolik tisíc, kolik ty máš prstů na obou rukách.“
Mladíček se letmo podíval na ruce.
„Tady máš pušku, bouchni toho šesteráka a pak už to půjde samo,“ pokračoval Bill, „uvidíš. Musíš mířit přímo na komoru nebo mezi světla, aby tekla barva. Když ucítíš pach barvy, pozoruj světla. Až si všimneš, že vyhasínají, jseš na dobré cestě stát se lovcem. Už tě nic nezastaví.“
„Já je nechci střílet!“ bránil se mladíček. „Mám je rád!“
„No právě v tom je ten vtip. Chceš k večeři divočinu? Ulov si ji jako správneý chlap, sám.“
„Chtěl jsem říct, že je mám rád jinak, živé, divoké. V lese.“
„Cha cha, můžeš být klidný hochu, tihle tady měli divokého nanejvýš svýho pradědečka z máminy strany a od té doby ani ťuk. Můžeš pálit, jsou určený k porážce. A nedělej ze sebe rozmazlenou slečínku, vypadáš přitom divně.“
„Vždyť jsou tak krásní, jeden jako druhý.“
„No vidíš, všichni jsou stejný, jeden ubude, tři ho nahradí. Střílej!“
 
Já už to nemohl dál poslouchat, tak jsem začal řvát. Co jinýho můžete dělat, než řvát. A tak jsem řval.
„Proč ho nutíš do střílení, ty grázle!“
Strhnul kulovnici za tím hlasem, ale nějak mě nemohl vidět nebo co. S klukem na sebe koukali, jako by jim ulítly včely.
„Kdo to křičel?“ zařval Bill.

„Kdo asi! Hrdino umakartovej! Já! Tvoje svědomí! Proč ho nutíš do té řezničiny? Aby z něj bylo slavné pozlátko jako z tebe? Tomu říkáš umění, střílet do těhle zvířat, které jste zbavili přirozeného chování? Jsi kreatura, co si plete zvířata s růžema na střelnici! Ale všechno se jednou otočí proti tobě.“

„Kdo to křičel?“ vyjekl znovu Bufallo.
„Nevím, já nic neslyšel.“
„Tak kdo!“

„Já!“ zařval jsem mu přímo do slechu.
Starej sebou cuknul, koukal kolem sebe. Pak se znovu uklidnil a začal nanovo.
„Tak ho picni!“
„Já nebudu střílet!“
„Musíš! Proto jsi tady!“
„Já nikdy nechtěl střílet!“
„Už nejsi malé dítě! Vystřel! Ať padne aspoň jedno zvíře!“ zařval Bufallo tak, že všichni ti parožnatci nechali pastvy a zvedli svoje ušlechtilé hlavy.
„Ne!“
„Jo! Takhle! Namířit! A pal! Stačí jedno zvíře!“
„Dobře! Ale jen to jedno!“
Kluk otočil pušku přímo proti Billovi a prásk, bumbác spadla klec, dokonáno jest.

A já se z toho probudil a koukal přímo do hlavně Williama Codyho.
„No to sem z toho fakt jelen,“ pomyslel jsem si. 
„Ty mluvíš? Dobře, půjdeš na chov!“ ozval se hlas za flintou.
Chtěl mě zatáhnout stranou, jenže já se mu vyškubl a honem rychle jsem se zařadil mezi svoje bratry a sestry...