Dopis

Zdravím Tě, starý příteli!

Začnu zdaleka, ale Ty to pochopíš.

Snažím se najít kořeny jednoho velkého omylu, nebo nedostatku, nebo zatemnění mysli – nebo já nevím jak to nazvat –, c­o mě pořád straší v hlavě. Rád bych přišel na to, kde se to v nás vzalo.

Jedno dílčí vysvětlení bych měl. Pamatuješ si ještě, co pro nás v dětství znamenala pohádka? A přemýšlels někdy o tom, že ona není pouhou fantastickou, snovou chimérou někoho, kdo nežil s ostatními na zemi? Ale že, ať už se zrodila v číkoli hlavě, její kořeny vycházejí vždycky z pozemské skutečnosti? A že se tak prostřednictvím ústního podání mnoha generací stala důvěryhodným pokračováním lidské paměti? V každé prastaré pohádce, třeba je od začátku do konce vymyšlená, navždycky zůstalo pravdivé zrnko něčeho, co lidé důvěrně znají. To proto jsme jí věřili, s jejími hrdiny prožívali skutečný strach, skutečné napětí a nakonec, usínajíce v bezpečí domova, skutečnou úlevu.

Vzpomeň si, že jedno z těch pravdivých zrníček prozrazuje, jaký vztah jsme odpradávna měli k lesu. Náš hrdina se v něm skoro nikdy necítí bezpečně. Dá se to jistě pochopit, hluboký les nás ohrožoval, byl neproniknutelný, tajemný, hrůzostrašný. V jeho roklích a pod jeho vývraty zely brlohy dravých šelem, v jeskyních se skrývali loupežníci, v houštinách kladl člověku do cesty bludné kořeny, byla to past. Jediný maják bezpečí po úděsném putování lesem představovalo světélko v dálce, mýtina, chaloupka, táborový oheň, dobří lidé. Proto nám i pohádky navždycky uchovaly v kolektivní paměti les jako prostředí člověku nepřátelské. To je odkaz zaniklých generací. Lidé v celých dějinách se lesa báli a proti němu úporně bojovali. Klučením, žďářením, pastvou. Dříví potřebovali, les však ze strachu plenili, ničili – a­ vítězili. Kam přišli, tam původní lesní oblasti zabírali pro sebe, les zbavovali moci nad sebou, jeho zlopověstnou černou duši proklínali. Krok za krokem si na ní vybojovávali větší podíl, na místech, kde se jim podařilo kus lesa jí urvat, zakládali hrady, osady, města. Tady je naše území, náš domov, naše bezpečí a ty už navždy propadneš peklu, duše černá.

Skoro by se zdálo, že i dnešní odlesňování tropických pralesů vyvěrá ze stejných pohnutek, z vrozeného strachu z lesa, z odvěkého nepřátelství a nenávisti k němu.

Ale ne, už jsme dospěli, už se ničeho nebojíme, jsme páni světa, současné tažení proti lesu nemá tak prostě lidsky pochopitelné kořeny. Vyrůstá z chamtivosti po vzácném dřevu, po uvolnění půdy k založení plantáže, dálnice, města, supermarketu, přepychového sídla někoho, kdo si to může dovolit. Nevychází z pouhé pudové potřeby osvobodit se od neznáma, zbavit se stínů, natrvalo rozšířit přehlednou krajinu, kde se vyznáme, kde jsme svobodní, doma. K tomu bezohlednému strhávání zelené pokrývky Země nás dnes nevede mentální dědictví dávných věků, zakořeněný strach z tajemného neznáma, touha po bezpečí, jež by se daly snad odpustit pohanským kmenům, co žijí na úrovni našich prapředků, když jejich malý obzor ohraničuje les a dál už je pro ně svět cizí a neznámý. Nedá se ale odpustit, nedá nezazlívat novodobým dobyvatelům, těm bílým límečkům, těm samozvaným vyslancům civilizace, co vzývají jediného boha všemohoucího, jemu obětují, co není jejich. Mysli si co chceš, ale není odpuštění pro ty, kteří, zanechávajíce po sobě hladomor, záplavy a poušť, klanějí se bohu jménem Trh. Kdo už pozbyli strach z každého jiného boha. Nedá se odpustit velekněžím blahobytu, vyznavačům neřízené svobody, modloslužebníkům dneška, co na rozdíl od našich prapředků, kteří se bránili proti skutečnému nebezpečí, dnes pustošením hodnot okrádají svět o jediné bezpečí, které ještě zbývá.

Teď jsem se n­­­­a Tvůj vkus, j­ak Tě znám vždy střízlivého a odpouštějícího, r­ozpálil trochu moc. Ale promiň, vím, že Ty si nemyslíš nic jiného. I Ty víš, že je načase, abychom si přiznali, že karta se obrátila, hodnoty změnily. Ať si to uvědomujeme nebo ne, ať to třeba v zájmu jiných hodnot popřeme, nic nezměníme na tom, že ten kdysi nenáviděný les představuje pro nás jednu z posledních záruk bezpečí na Zemi. A je hanba jen přihlížet, jak n­a polovině světa pracují najaté ruce a výkonné stroje nenažraných zbohatlíků na společném zániku všech.

Zatím se konejšíme: nás se to netýká, je to daleko, je to jiný svět. Hlavně že my už jsme vyspěli, že my tady u nás už víme své. Ano, víme dost, ale ještě nám chybí nezapomínat, že naše prohlédnutí se nedostavilo vlastní zásluhou, že nepřišlo proto, že bychom zčistajasna sami od sebe zmoudřeli. To jenom na nás už došlo, to jenom my už jsme zažili strach, co s námi bude, až pod průmyslovými zplodinami našeho bohatého ráje olysají celá pohoří. To jenom my už jsme byli donuceni k zamyšlení, už jsme si spočítali, co nás může zakrátko čekat. To jenom pud sebezáchovy nás donutil přijímat vážná varování, zprvu neochotně, s velkou nedůvěrou a­ nakonec uvěřit, že pravou zárukou bezpečí ve zranitelném, lidmi přeměněném světě, jsou poslední oázy málo porušené přírody, poslední zbytky divočiny. Že je to zdravý les, co nás ještě může zachránit.

 Ale stačí to? Stačí konejšit svědomí, že my už si dnes tento svůj okrsek zeměkoule dokážeme bránit? Copak to může stačit, když živým tvorům patří svět celý, a ten je jenom jeden? Je tak nemyslitelné, abychom toto pochopili a podle toho konali?

Nic jsem Ti, hochu, neulehčil, ale teď už víš, co mě nejvíc trápí. A protože jsi kamarád, můžeš vzít s povděkem na vědomí, že mně se pro dnešek ulevilo.

Někdy napiš, a třeba se se mnou hádej. Já Ti jistě odpovím.