Kde prosvítá den

Kde prosvítá den

Markéta. O ženách v jejím věku se již často hovoří jako o dámách, a to ze dvou důvodů. Prvním důvodem může být vyjádření  úcty, noblesy a šarmu, jakým žena disponuje a tím druhým je naopak eufemismus. Neradi bychom ženě pověděli, že její tělo, obličej i celá osobnost už nese patrné známky stáří a má daleko do přitažlivosti ženy zralého věku a ještě dále k pružnosti mladé dívky. Ne tak Markéta. Žena  živoucí, jejíž tvář nese jasné známky zkušeností, sebevědomí ale i pokory. Vztyčená páteř, rázný krok a dikce, která muže přivádí do rozpaků. Na první pohled si těchto skvělých predispozic běžný pozorovatel nevšimne, nezpozoruje kouzlo osobnosti, ale stálí přátelé, všichni ti, kterými se Markéta obklopuje, znají její krásu. Muži se těší, z její přítomnosti a ženy žárlí. Zároveň je však inspiruje.  Ona sama tohle všechno nevnímá. Nepřikládá lichotkám od přátel žádný význam. Úspěch a míru štěstí měří jiným metrem. Je jím spokojené manželství a vše co z něj vzešlo. Věrný muž, po boku kterého kráčí už 26 let. Úspěšné děti. Domov, který vybudovali. Práce sociální pracovnice, která ji naplňuje a dodává jejímu životu smysl. Difuzní proces, ve kterém se vzájemně prolíná všední normálnost s nevšední výstředností, výstředností jakou se může chlubit běžná rodina. Hřejivá, radostná, ale pouze „naše“. Bez velkých dramat a vln. A pokud snad nějaká krize zavítá na práh Markétiny rodiny, pilíře, kterými jsou si oni sami navzájem, nosné sloupy, vše překlenou. Pevný provaz, kotva, tvrz. Někdo by řekl pouto, vězení. Ale tak to není. Slovo, které vše spojuje a prolíná je ochrana. Bezpečí. Takový je život Markéty. Až do té chvíle, kdy v jejím těle začne vrůstat něco nového. Nikoli s příslibem nového života, ačkoli bráno do důsledku, i s tímto by se dalo počítat. Přišlo to z nenadání, žádná příprava, varování. Nic takového. Rána kladivem do hlavy. Zatmění mozku. Černá díra.  A přece žádná citelná, fyzická změna.  Napadlo by ji, že věta „ odebereme vzorek, vezmeme krev a za  týden si zavolejte.“ ,  bude mít o 7 dní později dovětek : „ Bohužel nemám pro Vás dobrou zprávu….“ ?A pak už ticho. Jak to říkal? V hlavě spletitá směsice slov a útržků vět: závažné, prognóza, špatné, nechci brát naději, bojovat, silná, nemáme co nabídnout, čekat, trpělivost, bolesti, chemoterapie, ozařování, pošlete, napiště, sežeňte, zavolejte, vyvarujte se, objednejte se, přijďte, vyšetření, vyfotíme, založíme, jen štípnutí, pozor, opatrná, zavolám. Nic nedává smysl a přece má vše jasný, definitivní význam. Rakovina. A tak se z Markéty stala nemocná žena. Pacientka. Člověkem, který byl ještě minulý týden předmětem jejího soucitu, pracovní činnosti a zodpovědnosti, se nyní stala ona sama. Manžel, děti i okolí v šoku. Ale jako ostrá řezná rána v prvních okamžicích nekrvácí, šok, který zpráva o její nemoci způsobila, zařídil, že v rychlosti v jaké se začaly věci dít, nebyl nikdo schopen řádně se zorientovat, a truchlit nad hrůzou situace. Ona sama se opouzdřila do krunýře, který ji chránil před okolními vpády emocí, soucitného pláče, trapného mlčení přátel ale především, před v nestřežených okamžicích, kdy snad zapomněla, podle se vkrádajícím strachem, nejistotou a myšlenkami černějšími, než si kdy dovedla představit. Jako by to už nebyla ona, empatická, vstřícná a přející bytost. Její míza vysychala, elán se vypařil a ona s nelibostí, ale bez jakékoli iniciativy (na tu neměla sil), pozorovala, jak usychá, jak z okamžiku na okamžik zestárla. Nevyřčené obavy visely mezi ní a mužem a příležitostí se zastavit, říci si do očí co je čeká, bylo tak málo. A pokud se taková chvíle naskytla, oba, Markéta i on, postrádali odvahu. A tak mlčeli. A pro ni, to byly rány bičem přes tvář. Hledala v něm muže, který ji celý život podporoval a nesl, ale nalezla zaskočeného chlapce, jehož obranou byl podobný krunýř tvrdosti, který oblékla ona sama. Jak si byli podobní…Ve výjmečném momentu pak poznala, že za mlčením muže se skrývá budoucí žal a bezmocnost jakou prožíval, touha vzít všechno na sebe a nalézt správná slova, kterými by ji utišil, a která nenalézal. V tu dobu se k němu přivinula jako dítě, skryla se do něj, pevně se semkli a mlčení znenadání nebylo mučivým tichem, ale tichém, které uklidňuje a povznáší. A vše šlo příliš rychle. První cyklus podpůrné chemoterapie s mírným výsledkem. Epizody fyzické vyčerpanosti a psychické deprivace. Opakované pobyty v nemocnici, další cykly léčby. Tentokrát již bez výsledku. Nádor rostl. A šířil se do okolních orgánů, požíral její zdraví a život. Její vlastní tělo zápasilo samo se sebou, přitom ona už zápasit přestala. Prohra? Rezignace? Ne. Přijetí. Adaptace. „ V léčbě už nebudeme pokračovat“. Tak jaký má smysl bojovat? Pro co? Pro pár dní života navíc? Života, který postrádá veškeré determinanty, které podle ní život podmiňovaly? Tohle nechtěla. A tak se rozhodla, aniž by se komukoli svěřila, že její boj skončil. Muži to nepoví, další zranění a bolest, kterou by mu tímto způsobila, by nesnesla. Doba kdy se cítila dobře se zkracovala, kontrolní testy ukazovaly stále silnější progresi onemocnění a prim začalo hrát utrpení, bolesti, nevolnosti, apatie a únava. Až chvíle pohody zmizely úplně a její život se natrvalo přesunul za brány nemocnice. Vyhýbavé pohledy sester a naoko povzbuzující, ale prázdné a uniformní slova. Návštěvy přátel, které řídly přímoůměrně s jejími vlasy. Nic z nich už nezbylo. Nic nezbylo z jejího těla. Vyhublá na kost, kůže na prsou visící jako prázdné pytlíky. Bledá pokožka, zkažené zuby, vyrážky, nafouklé břicho a nateklé kotníky. Léky tišící bolest, ale také mysl. Manžel ji navštěvoval dennodenně. Děti méně. Přestávala a ně myslet. Už to nedokázala. Muž ji celé hodiny držel za ruku, a když spala, plakal. Myslel, že o tom Markéta neví, nechtěl, aby jej tak viděla. A tak dál hrála, že spí, ze soucitu. Z lásky. Mužovy návštěvy se prodlužovaly. Snesl, co ji na očích viděl. Otočit, napít, přidržet, podložit,… Markéta spočívala ve tmě, teple a tichu. Neovládala své tělo, neovládala svou mysl. Až na světlé okamžiky. V těch chtěla cítit čerstvý vzduch. Vidět světlo. Den. Cítit jeho tvář na své. A ho tyhle střípky, malé jiskry skrývající se v doutnajícím popelu, naplňovaly nevýslovným štěstím a něhou. Nebyla schopna mluvit. V duchu se ptala svého muže, jak je možné, že je tak trpělivý. Že nevidí její ošklivost. A pociťovala nebetyčný vděk a jejich vzájemné souznění. Proč se láska nejlépe zrcadlí v utrpení? Ptala se sama sebe…A pak už se neptala na nic, jen ticho.  Muž pojednou vstal od jejího lůžka, rozhrnul žaluzie a tmu z pokoje vyhnal. Přes okno prosvítal krásný den.