Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNeplavci v řeči. Egil
Autor
Movsar
Radostná desetiminutovka aneb z blábolivého šuplíku poezie.
Ponořme se rovnou do básně:
Všechno je přízračné. Světelný fantom
smýkl se po stěně. Oči. Jsou prosklené.
Z obrazů slepená přibližná vitráž.
Co jsme si / to jsme si –
to byl náš příběh a na něj si zvykáš. Příběh je výkladem,
jediným z mnoha. Utonul vykladač.
Proč mu teď skleněný sarkofág vykrádáš?
: nestačil změlčit svou představu boha.
Nenechme se ale mýlit, nejde tak docela o hlubinnou poezii v její tvrdé podobě, jak ji známe od jiných autorů (Honzýk, Lyryk ad.); autor těchto veršů měl cosi na mysli, což se nám při troše dobré vůle z celého textu podaří rozklíčovat. Problémem našeho básníka tedy není ponor do smrtelné hloubky řeči, kde není s to udýchat situaci, ale naopak plácání se na hladině, lapání po dechu, zkrátka pomalé tonutí neplavce s obzorem na očích.
To, co jasnozřivý duch s řemeslnou vlohou je s to vyjádřit přímo, neplavec v řeči musí opisovat plácavými obrazy. Jistě, metafora neodmyslitelně patří k řeči, a nejen té poetické, ale jako každý instrument má svou úlohu a může být užita dobře, nebo špatně. Přizvěme ke slovu opět Milana Kunderu: metafora jako prostředek pochopit, v náhlém odhalení, skrytou podstatu věcí, situací, postav. Metafora jakožto definice.
Nedávno jsme se tady snažili dopátrat, jak rozumět poezii. Dotazovaný autor, jenž otázku přivolal, komunikovat odmítl; patrně se rozhodl pro další ze svých sebevražedných ponorů do mariánských příkopů poezie. Můžeme si tedy odpovědět v nezbytné krátkosti sami: rozumění je pobytem ve společném světě; spor není na překážku, neboť jen o společnou věc lze vést spor; kdo pobývá v takovém světě, mluví tak, aby mu bylo rozuměno: předmětem své výpovědi musí odkazovat k něčemu jinému, čeho předmět dokáže být součástí.
Je-li bá-snivý text výpovědí ryze soukromou, bez jakéhokoli vztahu k společné věci, můžeme jej odkázat do oblasti schizotextů. Jeho umělecká hodnota přitom vůbec nemusí být zanedbatelná, je ovšem silně závislá na autenticitě, na skutečné situaci mluvčího (schizofrenik pan Láska v dokumentu Otázky pana Lásky nebo texty Antonina Artauda kupříkladu). Takový ovšem text probíraného autora není, chybí mu ono prázdno uprostřed vesmíru, z něhož vyvěrá proud neznámého jazyka, jemuž se v některých případech lze obdivovat. Autor je naopak velmi dobře, až konzervativně usazen ve světě, nicméně považuje za výraz svého umělectví popisovat jej toliko v obrazech. A ne způsobem, jak to dělali symbolisté, s upřímnou láskou k ornamentu, ale právě spíše na způsob schizofreniků, ovšem s hloubkou jen špatně předstíranou. Takový způsob psaní zdá se mi být poněkud nešťastným.
17 názorů
Reaguji ještě jednou a to jen proto,že jsem k tomu byla vyzvána :
Myslím,že dnes je velmi obtížné udělat nějakou dělící čáru mezi poezií,která "má obsah" a která "obsah nemá". V jistém smyslu totiž musí mít nějaký obsah,alespoň z psychologického hlediska každá poezie,protože autor si nezvolil slova v básni jen tak,ale měl k tomu důvod,at' už přiznaný nebo nepřiznaný. - Všechno "něco znamená" a tatáž báseň přinese jednomu čtenáři jen pocity,ale v jiném třeba vyvolá spoustu otázek. Nejdůležitější je asi tolerance. Nevnucování svého pohledu na poezii druhým,protože žádný pohled na věc není "vrcholový" a jedině správný.
No, našel jsem si původní báseň a s hrůzou zjistil, že ještě pokračuje... Je to tak náročné, ten život básníkův, ještě že má tady tolik kamarádů. :-)
Tip za snahu. Já poezii vykládat neumím, tak nakonec důvěřuju, že to nemá hloubku schizofrenních výkřiků. Ani jiné kvality. Bohužel mi báseň pořád připadá nadprůměrná ve zdejších končinách. Vlastně mě tam na první pohled otravovalo jen to slovo "změlčit". A kdyby za tím nic nebylo, není to také krásné nic? A proč neplavci v řeči? Pokud by tohle psal někdo zcela bez prožitku, manýrovaný a nudný, neznamenalo by to, že v řeči udělal přinejmenším první samostatná tempa?
sám jsem tomu nepřišel na kloub, ale i ve výtvarném umění i v poezii to jsou američani, ti podceňovaní lidé bez kultury: básník plátna, malíř hopper, a básník kenneth rexroth. p. larkin. ze současníků u nás neznámý mladý ukr. básník bondarev, jednou ár básní přeložili v revolver revue, od té doby nic.. sýs, pelc. a pak naše klasika: skácel, holan. doporuč něco.
dark matters
23. 01. 2017mne sa napr. blešatá zdá prístupnejšia než napr. egil... ale to je vec nejakých individuálnych... skúseností.
Nikdo mě určitě nepodezírá z toho,že bych byla egilovou obdivovatelkou,tady se ho ale musím zastat. Jsem přesvědčena o tom,že v jeho poezii se dá vždy rozklíčovat nějaký poměrně zřetelný obsah na rozdíl například od poezie jolaniny nebo v poslední době od básniček Blešaté zpěvačky. Kdyby egilovy básně měly jiný obsah,byla bych jeho velkou obdivovatelkou.protože mnohé jeho básně jsou napsané(zkonstruované) perfektně. Myslím,že tady nesprávně slučuješ tomu,čemu ty nerozumíš(egilova poezie),ale rozumět tomu lze,s tím,čemu(z hlediska mylného přesvědčení o vždy zašifrovaném obsahu v moderní poezii) ani "rozumět" nelze (jolana,Blešatá zpěvačka a jiné výrony selepkovštiny).
dark matters
21. 01. 2017a prečo mu to nehodíš do komentu?
to pořadí osob k tvé poznámce je opačné a my skutečně nejsme zároveň. :-) (ale jsem k čtenáři velmi pozorný a jakmile text dávám do oběhu, je to jako upustit jej, přijímám všechny interpretace. text patří čtenáři.)
Nepoznám chlapa, ktorý by nechcel o sebe počuť aký je úžasný a otrasný zároveň. :)