Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJÁ
Autor
Dodola
Hledala jsem sama sebe
věčně jsem o sebe zakopávala
a honila se za sebou
poklepávala si na rameno
jestli to náhodou nejsem já
- taky proto
že jsem se dmula pýchou -
ale vždycky to byl nakonec stejně někdo jiný
Když už se zdálo
že jsem nenávratně ztracená
a jednou provždy jsem se obrečela
(ve skutečnosti se oplakávám dosud)
zkusila jsem hledat ty druhé
Ale co se nestalo...
Otevřely se kolem mě netušené krajiny
některé slunečné a plné úsměvů
jiné měsíční až úplňkové
či jinak děsivé
A poté
co jsem se ocitla v tolika cizích zemích
dotkla se hlubokých nor
a párkrát dostala přes prsty
zahlédla jsem podezřele známou osobu
někoho, kdo mě léta okrádal
Plná vzteku jsem ji dostihla
a vyrvala jí lup
No konečně!
řekla
a já zůstala stát v troskách zrcadlové síně
s vlastní kůží v ruce
11 názorů
Věčné téma hledání a pomalého nalézání
Anebo možná cesty za pravdou...má to sílu
Díky, Alenakar, ale já pořád považuju ty své dvě nedoceněné :-) nad kterými jsme diskutovaly (A neuvoď nás v pokušení) za lepší, tohle je jen variace na totéž téma.
Tohle mi připadá jako obrovský posun dopředu. Je to síla. Tip. Závěr mi dokonce připomněl detail z Michelangela na fresce posledního soudu.