Resuscitace

Předchozí kapitoly:

http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=398306

http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=411287

http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=475904

http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=476053

 

„Páni, to jsou panorámata! A ta výška, to je žrádlo! Ale tlačí to. Doufám, že se do těch tří hodin udržím,“ překontroloval prorok provazy, které poutaly jeho ruce k příčnému břevnu. Po levici a pravici si povšiml dalších křížů. „Zdravím vás, mládenci, za co visíte vy?“

„Taky za ruce, ty chytrolíne,“ zaznělo unisono z obou stran, „akorát že nás nepřivázali, ale přitloukli.“

„Aj pravím vám, každý, kdož činí pravdu, vzhůru k světlu jde, aby zjeveni byli skutkové jeho. Jaké ohavné zločiny jste spáchali, hoši?“

„Já jsem vrah,“ chvástal se lotr po levici, jménem Gestas.

„Aj pravím ti, dobře děláš, že lidi morduješ, neboť jest psáno: Zabí jeden každý bratra svého a každý přítele svého i bližního svého; též že Abraham svého vlastního syna Izáka chtěl zabíti a Samuel, prorok a soudce lidu božího, zabil Agaga, krále amalechitského.“

„Já jsem lupič,“ chvástal se lotr po pravici, jménem Dismas.

„Aj pravím ti, dobře děláš, že lidi olupuješ. Zloděj zajisté proto krade, poněvadž jest psáno, že: Den Páně jako zloděj v noci tak přijde. A aj pravím vám oběma, žádné viny jsem nenalezl na vás, nic hodného smrti.“

„Ty vole, to by byl advokát!“ vzkřikli oba viselci nezachovávajíce míry v svém obdivu, „my jsme vlastně justiční omyl. A co jsi ty? Mordýř či zbojník, že tě pověsili vprostřed nás a nejvýš?“

„Optimista, chlapi, optimista. Léčil jsem nemocné, krmil hladové, učil nevzdělané; já si trest opravdu zasloužím. Však věřte ve mne, neboť já jsem světlo. Aniž rozsvěcují svíce a stavějí ji pod kbelec, ale na svícen; i svítí všechněm, kteříž jsou v domě. A já, pravím vám, podle jejich cest s nimi naložím; odsoudím je tak, jak sami soudili, a poznají, co já jsem. Až odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já.“

„Myslíš v prdeli? Hele, jsi-li vážně spasitel, nás i sebe zachraň! Proč normálně nesestoupíš a neodejdeš? Beztoho tě přivázali jaksi ledabyle,“ utrhali jemu oba lotři, ukřivujíce hlav svých.

„Ticho tam!“ okřikl je kdosi zespoda, „nevidíte, že máme die Mittagspause? A jestli se tady kolegovi budete posmívat, Sie Banditen, tak vám hnáty zpřerážím!“

„Jsi to ty, Longine?“ neslo se s úlevou z prostředního kříže.

„Ja, sicher. To víš, nejsou lidi.“

A aj, nebyli.

Vřeštící zástupové se o polednách spořádaně rozešli k obědu, kněží se odebrali k přípravám na nadcházející svátek Pesach a okupační vojsko odtáhlo poskytovat internacionální bratrskou pomoc zase do jiné čtvrti. Zůstala jen popravčí četa složená ze setníka a čtyř legionářů, kteří měli střežit ukřižované až do jejich skonu. Dva ozbrojenci si krátili čas hrou o svršky zabavené odsouzeným, třetí pořizoval zápis o průběhu akce na svitky pergamenu a čtvrtý servíroval do ešusů vojenskou menáž.

„Už zase máme houby s octem na yzopu?“ ofrňoval se centurion, „to by nejedl ani kriminálník. Chceš okoštovat?“ vzhlédl k vyhublému kazateli.

„Ty, víš, že ani ne? Ale pil bych jako dromedár. Vlastně jsem chtěl říct - žízním,“ pravil, aby se naplnilo Písmo. Na ta slova se Písmo začalo bezodkladně plnit: Stala se tma po vší zemi, opona chrámová roztrhla se na dvé, a země se třásla, a skálé se pukalo, a hrobové se otvírali.

„To není, to je, to se mi snad jenom, no to si ze mě děláš!“ nešetřila popravčí četa obdivem.

„To je paráda! Ein Wunder!“ rozplýval se Longinus Germanicus. „Hele, že křísíš mrtvé a chodíš po vodě, to chápu, to jsou triky. Jak ale hergot děláš zemětřesení a zatmění slunce?“

„To já ne, to samo,“ předstíral trpitel skromnost a pokusil se o ruměnec, „mě akorát loupá v kříži.“ A zvolav hlasem velikým, pravil: „Jauvajs, jauvajs, to je ale bolest!“

„Co říkal? To znělo jako jódlování. Mohlo to být: Eloi, Eloi, lema sabachtani? Já v tom kravále nic neslyším,“ durdil se zapisovatel na geologické procesy.

„Já taky nerozumím nicht, ale piš alles co vidíš a slyšíš, vždycky je lepší mít všechno písemně. Už třeba pro případ pozdějších reklamací.“

„Tak jo, ale jak se píše: Šalém kolohi, aba, bejadach afkid ruchi, to fakt nevím. A co to znamená, to teprve ne.“

***

Ti, kteříž ostříhali odsouzené, vidouce zemětřas a zatmění, báli se mocně strachem velikým. A nadešla hodina, hodina třetí odpolední, a aj, Centurion Longinus, uviděv od východu přicházet Nikodéma a Josefa z Arimatie, totiž tajné účastence jejich komplotu, pravil prostřednímu z viselců, řka: „Staniž se nyní podle slova tvého, aber, jestli se tohle proflákne, tak budu dvě stě let sedět v kriminále.“ A aby se naplnilo Písmo, jež na jednom místě oznamuje: „Ani kost mu nebude zlomena,“ a na jiném místě sděluje: „Uvidí, koho probodli,“ třímaje kopí přistoupil k němu blíže: „Já tě teď dloubnu pod žebro, abych tě mohl prohlásit za mrtvého, rozumíš? Opovaž se heknout!“ a slovo bylo učiněno skutkem.

„Also Jungs, tenhle už to má za sebou! Do záznamu dáme čas úmrtí – patnáct null null.“

 „Už? Za tři hodiny? To je letošní rekord, to bude mít Scriptorus Guinnessus radost. Jak mám ve zprávě zdůvodnit, že tento odešel dřív, než vrah a lupič?“

„So gut, napiš tam: Statisticky u třetiny ukřižovaných dochází po řadě traumat k fatální kombinaci několika obtíží. Významnou roli hraje podchlazení čili hypotermie. Další závažnou komplikací je pokles srážlivosti krve, který má za následek četná vnitřní krvácení. Třetí problém představuje acidóza, jež narušuje celý komplex biochemických reakcí v těle. Pokud se jmenované problémy sejdou, dramaticky vzroste riziko předčasného odchodu, mezi odborníky známého jako evacuatio praecox.“

***

Josef z Arimatie a Nikodém tělo s kříže sňavše, mastmi vonnými hojně mazali, a v plátno dobré turínské obvinuvše, do hrobu položili, a přivalivše kámen veliký ke dveřům hrobovým, odešli. Počalo se schylovat k večeru, a když již bylo dostatečně schýleno, nastala tma. A to už Mistr, všemi mastmi mazaný, asketické své tělo skulinkou ponechanou mezi kameny jako úhoř protáhnuv, spěchal za svými soudruhy. Domů, do Galilee, na tajné místo, kteréž s Jidášem prve smluvili.

Druhého pak dne, kterýž byl po velikém pátku, sešli se přední kněží a farizeové ku Pilátovi, řkouce: „Pane, rozpomenuli jsme se, že ten svůdce řekl, ještě živ jsa: Po třech dnech vstanu. Rozkažiž tedy ostříhati hrobu až do třetího dne, ať by snad učedlníci jeho, nočně přišedše, neukradli ho, a řekli by lidu: Vstalť jest z mrtvých! To bychom pak přede všemi vypadali jako úplní pitomci.“

Řekl jim Pilát: „Jděte mi z očí, sami jste si zavařili, sami si i snězte. Suum cuique!“

A reprezentanti všeho židovstva šedše, mnohé smutné obličeje činili.

***

Dvanácte pak učedlníků zamířilo do Galilee na místo tak tajné, že dodnes žáden neví, jak se nazývá, a nejen nazývá, lébrž i jmenuje a zove.

A tu mezi vinice, olivové a fíkové zahrady přijdouce, viděli hromadu kamení vedle cesty ležeti a na největším z nich seděl milovaný učitel, léčitel a prorok, a škubal husu. A byl obličej jeho jako blesk, a roucho jeho bílé jako sníh. A uzřevše ho tovaryši, klaněli se jemu. Ale někteří, nebudu jmenovat, pochybovali. Přítomnosť jeho zavdala ovšem mezi nimi nejednu příčinu k horlivému i hádavému hovoru.

„Co se strašíte a proč děsy vstupují na srdce vaše? Vizte ruce mé i nohy mé, já zajisté jsem živ. Myslíte, že bych po smrti dokázal tohle?“ a upustiv husu zakřepčil tradiční tanec Shreklekh Dvekut s přednožením švihové nohy z dvojité otočky bez propnutí. „Duch těla a kostí nemá, jako mne vidíte míti. Jsme volní! Svou předstíranou smrtí jsem nám všem otevřel cestu. Lid, kterýž dlel v temnostech, uviděl světlo veliké, a sedícím v krajině a stínu smrti, světlo vzešlo jim! A aj, při pohledu na ten rudozlatý východ slunce říkám si, jak jsem bezvýznamný! To jsem si ovšem říkal i minulý čtvrtek, a to pršelo.“

„Poznávám ho! Je to on!“ vykřikl Tomáš. „Nikdo jiný nenadělá tolik okolků, než se dostane k věci!“

 „Protož jdouce, učte všecky národy zachovávati všecko, což jsem koli přikázal vám. Nebývejte příliš spravedliví, aniž buďte příliš moudří. Jednejte podle toho, co se na vás v mezích vaší zemské pouti zasměje neb ušklebí. Aj, já posílám vás jako ovce mezi vlky. Nebeřte s sebou zlata, ani stříbra, ani peněz do opasků svých, ani mošny na cestu, ani dvou sukní, ani obuvi, ani hůlky. Ale hlavně nezačínejte pracovat dřív, dokud vám otec nesešle Ducha svatého! Tak, chlapi, až půjdete někdy kolem Indie, zastavte se. Budu se živit žebrotou. Tam je to taková tradice.“

„No jo, ale co budeme dělat my? Tady v Evropě se na žebrotu moc nedrží,“ remcalo apoštolstvo.

„Musíte zkrátka něco vymyslet. Něco, aby vám lidi sami rádi dávali peníze a vy nemuseli hnout prstem. Však vy už na něco určitě přijdete.“

„Víš to jistě?“

„Nevím. Ale kdo neví, musí věřit. A když vám věřím já...“

 

 

---