Bez peněz nelze být člověku šťastným...

Byl to pohřeb, jakému se v našem městě říká „velký“. Je zajímavé, že opačné adjektivum se nepoužívá – „malých“ pohřbů zkrátka není. Asi proto, že by bylo nevhodné a snad i neslušné říkat, že X.Y. měl malý pohřeb, zatímco A.B. velký. A tak jsou u nás pohřby buď velké, nebo bezadjektivní.
Výraz velký označuje samozřejmě počet přítomných smutečních hostů a celkovou atmosféru obřadu. Tu vytváří další počet – hudebníků, věnců, dekorativních předmětů v chrámu atd. Je celkem logické, že k velkému pohřbu jaksi automaticky patří i velká (ve smyslu velkolepá) rakev, v níž spočívá nebožtíkovo tělo, které posléze čtyři páry silných mužských rukou spustí do hrobu – pochopitelně i s tou rakví, přesněji řečeno v ní.
Jak jsem již konstatoval na začátku, ten pohřeb byl velký. Je dokonce možné, že pro takové jako on bude nutné vymyslet ještě nějaké vznešenější označení, protože i když jsem velkých pohřbů v našem městě do té doby osobně zažil asi dvacet, tento byl mezi nimi určitě největší. Dokonce jsem měl nepříjemný pocit zavádějícího informování, když jsem pak doma oznamoval na lůžko upoutané a tudíž na obřadu nepřítomné sestře, že pohřeb J.D. byl „velký“. To slovo se k tak monstrózní akci prostě nehodilo, jeho banalita a nicneříkajícnost bily do očí (tedy uší). Cítil jsem potřebu okořenit svou smuteční zprávu o nějakou zajímavost či perličku a hned vzápětí mi bylo jasné, že budu mluvit o Ní...
Během obřadu stála nehybně úplně vpředu a měl jsem dojem, že ji neobdivuji jen já, ale že se k ní upírají oči všech přítomných. A bylo proč – ta krása, elegance, ty nádherné proporce! Celá černá se stříbrnými ozdobami a jemným krajkovím – a ty štíhlé, pevné nožky... 
Ano, ta rakev byla dokonalá!
Když jsem se po nějaké době z dobře informovaných městských tamtamů doslechl, že částka, kterou truchlící rodina za pohřeb zaplatila, činila bezmála půl miliónu korun, byl jsem ohromen. O tom, jak drahou záležitostí dnešní pohřby mohou být, jsem sice měl určité povědomí, to se ovšem pohybovalo v řádu desetitisíců, nikoli statisíců korun. Jistě – finanční nákladnost tohoto konkrétního pohřbu měla svou příčinu v tom, že rodina zemřelého, takto místního bosse, který zbohatl na transakcích s konkurzními podstatami zkrachovalých firem (lidovým názvem pro tuto činnost je známé „tunelování“), se chtěla před zraky celého města takříkajíc „ukázat“ a na penězích očividně nešetřila.
Kolik z oné půlmiliónové sumy činila cena rakve? Tato otázka mne (dá se říct, že čistě intuitivně) napadla již během obřadu a tehdy můj odhad činil cca 20 000 Kč. Poté, co se ke mně donesla zpráva o celkové ceně pohřbu, mi bylo jasné, že rakev musela být určitě dražší. Nebudu zde detailně popisovat pátrání, které jsem podnikl za účelem vyzvědění příslušné cifry, ovšem na konci bylo opět ohromení. Ta rakev stála 130 000 Kč!
Všechno to, co bylo dosud řečeno, vyvolalo v mé mysli doslova kaskádu logických konstrukcí, jejímuž konci vévodil jednoduchý závěr – pohřbít mrtvého v tak drahé rakvi je úplně to samé, jako vykopat jámu, hodit do ní 130 kusů tisícikorunových bankovek, zase ji zaházet a ty prachy tam nechat zetlít! A tak spatřil světlo světa můj plán, resp. podnikatelský záměr...
Získat pro něj mého švagra se ukázalo být velmi snadné, navíc jeho analytický mozek rozpracoval celou věc do nejmenších detailů. Dal jsem mu plně za pravdu např. v tom, že nemá cenu plýtvat energií na relativně laciné rakve a tak částka, na níž jsme se shodli jako na limitní, činila 50 000 Kč. I další švagrovy úvahy svědčily o jeho bystrém a praktickém uvažování – jestliže se v našem městě koná ročně cca osmdesát pohřbů, pak odpočítáme-li kremace (50%) a ze zbylých čtyřiceti bude polovina „velkých“ (průměrná cena rakve 60 000 Kč), činí celkový výnos přibližně 1 200 000 Kč. Od toho je samozřejmě nutné odečíst 20%, protože rakve budeme prodávat se slevou, i tak si však přijdeme ročně na milión korun českých!
Na naši první akci si vzpomínám jako na adrenalinovou záležitost, kdy jsme byli oba značně nervózní a i když nakonec všechno dobře dopadlo, bylo zřejmé, že se musíme na ty další připravit lépe a vyvarovat se některých chyb. Probíhalo to zhruba tak, že po jednom z pohřbů, kterých jsme se zúčastňovali za účelem zjištění ceny rakve a polohy hrobu, jsme dospěli k závěru, že tato je opravdu výstavní a určitě stojí za vynaloženou námahu. Po setmění jsme se tedy se švagrovou skříňovou Avií vypravili ke hřbitovu a po zaparkování poblíž brány chvíli počkali na úplnou tmu. Pak jsme se vydali ke hrobu a dali se do kopání – půda byla měkká, neboť hrob byl čerstvě zaházený a tak jsme zhruba za dvě hodiny narazili na rakev. Po další hodině jsme ji vyzvedli, otevřeli, nebožtíka přeložili do jiné, zhotovené z neohoblovaných smrkových prken a podruhé ho pohřbili. Vše jsme prováděli pietně, s náležitou úctou k zesnulému. Menší problém nastal, když jsme rakev přenášeli přes hřbitovní zeď, protože jsme podcenili její váhu – tehdy jsme ještě nevěděli, že rakve z dubového masívu váží až 250 kg!Příště jsme již s sebou pochopitelně vozili speciálně upravený zvedák. Domů jsme přijeli asi ve tři ráno, umyli se a šli spát. Na druhý den byla rakev pečlivě očištěna, dezinfikována a připravena k prodeji. Původní cenu (100 000 Kč) jsme snížili o 20% a byli příjemně překvapeni, když se během dvou dnů ozval zájemce. Bez dlouhých okolků si s námi plácl...
To bylo před čtyřmi roky. Dnes máme stejných akcí za sebou již desítky a naše předpoklady o ziskovosti tohoto druhu podnikání se ukázaly být správné – dosud jsme si takto vydělali téměř čtyři milióny korun.
Chci podotknout, že s morální stránkou našeho podnikání jsme neměli žádné problémy. Kdybychom kradli rakve přímo ze skladu pohřební služby, byla by to zajisté zavrženíhodná záležitost. V našem případě jsme se ničeho nezákonného nedopouštěli – vždyť šlo pouze o to, že jsme po obřadu a uložení rakve do hrobu tuto vykopali a mrtvého dali do jiné. Tomu už ostatně bylo jedno, že namísto v drahém naleštěném dubu leží v obyčejném smrku...
Asi nejcennější zkušeností, kterou jsem během těchto let udělal, bylo na první pohled banální zjištění, že nejdůležitou roli hrají v životě člověka peníze. Když je nemáte, nemůžete si dopřát žádné potěšení, žádnou radost, pouze sníte o tom, co byste všechno mohli, kdybyste byli bohatí... S penězi (zvlášť, když je jich hodně) se váš život okamžitě stane šťastným.
Jak všichni víme, štěstí člověka spočívá v tom, že může pomáhat svým bližním, kteří jsou z nějakého (např. zdravotního) důvodu na jeho pomoc odkázáni. V tomto ohledu jsme oba, švagr i já, svrchovaně šťastnými lidmi, neboť za peníze z našeho podnikání se toho podařilo opravdu hodně. Zmíním např. pořízení elektrického invalidního vozíku pro Jiřího A., zakoupení polohovací postele, díky níž může paní Alena ošetřovat svého ochrnulého manžela, uhrazení nákladů na operaci srdce pro šestnáctiletého Daniela...
A práce je pořád dost – včera jsme četli inzerát, v němž se rodiče malé Aničky B. obracejí na veřejnost s prosbou o přispění na drahé léky pro jejich dítě, trpící tzv. nemocí motýlích křídel. Pojišťovna hradí léčbu jen částečně a částka 200 000 Kč je nad finanční možnosti mladých manželů.
Dvě stě tisíc – to jsou tři rakve...