Nemluvná Olomouc

Možnost ostrova. Bezpráví

Utopená v Orlických horách obec. Bezpráví. Z vlaku není vidět než pustá cesta, dává se fantazii, tomu výkonu polétavé mysli. A protože venku se rozlila zima v nejsněžnější hojnosti, je před námi jen bílý horizont bez konce. Podobně se ukazovalo moře dobrodruhům, a i oni hledali možnost ostrova. Nezřídka se pak dopouštěli bezpráví.

Nemluvná Olomouc

Nemluvná Olomouc mizela v soumraku. Těžké mraky město ještě více obracely do sebe. Od věží kostelů k domům, od kašen k loubím, od úst k uším šlo ticho. Řeholníci v klášterech, vydáni už klauzuře mlčení, tomu tichu dávali smysl: ticho jako způsob, jak být ve světě; odpoutáni od ševelících řečí, příliš těsných svazků s všedností. A do toho začal padat sníh a večer a odkudsi docela nevšedně zavoněl chléb k večeři.

Koleje usínají

Neděle. Vlaky a autobusy křižují zem. Do univerzitních měst se pomalu sjíždějí studenti. S těžkými zavazadly dorazí na koleje, rozsvítí slabé žárovky, vybalí domácí sekanou, tátův mošt a ještě kus svačiny z vlaku. A když jich je postupně víc, ještě se vracejí k víkendu, řeči plynou v kulise škvrčícího rádia, z umýváren jde pára. A ve tmě na učebně dva, říkejme jim třeba Luděk a Bára, pěstují lásku, takovou tu přímočarou. Ale ani tu nevidí recepční ráda a jako bezlítostný Jahve vyhání milence z ráje učebny. Koleje usínají.