Propnutá kolena

Rozhodně propínejte kolena.

   Lopatkami jsem se tiskl k palubkovému obkladu stěny.

   „Ty jsi má, a já jsem tvůj,“ povzbuzoval jsem se nejnovější písní Petra Šugaryho, „my oba jsme svoji… Budeme se milovat, my oba se budeme milovat…. Lásko má, jediná…“ Byl to úžasně povzbuzující popěvek, přestože významem textu naprosto nesouvisel s aktuální situací. Láska? Co je to láska!? Ne, teď nebyl čas na tyhle hloupé úvahy. Hřbety dlaní jsem zabušil do stehen a nade mne vystoupaly obláčky vypařujícího se potu. Totéž se pak událo nad každým z dalších studentů, kteří na konci rozběhové dráhy usilovně doufali ve škobrtnutí. Doufali v můj pád, ve vyražené zuby, přeraženou nohu, nebo alespoň vymknutý kotník. Zkrátka ve třídě jsem byl oblíbený jako hnědé manšestráky.

   Zhluboka jsem vdechl vzduch, který v ten okamžik zhoustl a zvlhl. Měl pachuť neúspěchu. Konce nadějí? Rodiče mi vždy vštěpovali fakt, že na dobrých známkách záleží v první řadě:

   „Jedničky tě dostanou na vysokou školu, ulehčí ti život! Péťo, přeci neskončíš jako nějaký ubohý zedník, opravář aut s mizerným platem! Budeš například uznávaný učitel. Nebo doktor! Péťo,…“ dodávala s oblibou maminka, když dlouhými jehlicemi tvořila tatínkovy pletené papuče, „zkrátka Péťo, pokud nezískáš samé jedničky, bude to pro nás strašlivá potupa. Já učitelka, tatínek inženýr, ta ostuda! Co řekneme sousedovi Staškovi?“

   „Budeme se milovat…“ zašeptal jsem. „Budeme se milovat!“ zoufalý výkřik prořízl se tělocvičnou a koza nachystaná k přeskoku jako by ještě o pár centimetrů vyrostla. Následoval pomalý závan mrazivého větříku, linoucí se skrze ventilaci až do nejtemnějších útrob mých červených trenýrek. Zase bych mohl mít na vysvědčení samé jedničky. Stačilo by vyhoupnout se od označeného místa odrazového můstku… Roznožit… Dokonale protnout kolena… Doskočit a vzpažit… Počkat! Vzpažit či rozpažit? Ne, nebyl jsem si jistý. Každopádně nepropnutá kolena automaticky znamenala dvojku, to jsem věděl s naprostou jistotou. Dvojku, která už zůstane navždy hrbatou ošklivou dvojkou. Neopravitelnou dvojkou!

    Až se mi za čtyřicet, padesát let vnoučata zeptají: „Dědečku, proč jsi neměl v posledním ročníku Střední průmyslové školy stavební samé jedničky?“ Co jim řeknu? Co jim proboha odpovím?!

   „Děti, moje. To protože jsem nepropnul kolena.“

   „Budeme se milovat!“ znovu jsem zvolal, přičemž spolužáci se hlasitě rozchechtali. Oni totiž nechápali. Unikal jim smysl mého života. A upřímně? Mně unikal ten jejich. Posměváčci. Šikanisté. Jenom se tak poflakovali ulicemi, ignorovali úkoly. Kouřili trávu. Mluvili sprostě. Podezřívám je, že kolikrát ani netušili, co ta sprostá slova znamenají. Definitivně, jejich životy postrádaly cíl. Stejně tak život toho bezvýznamného tělocvikáře, co si v pětačtyřiceti holil nohy, a svou kariéru dopracoval k nezpochybnitelnému vrcholu, kdy určuje, jak se správně přeskakuje koza. A ještě u toho zírá žákyni Kremlové do výstřihu. Proč musí být vůbec při přeskoku narovnaná kolena? Proč mají kolena rozhodovat o mém budoucím osudu?

   „Budeme se milovat…“ zamumlal jsem, a odstrčil se od stěny, abych nabral co největší rychlost.  Dup, dup! zesilující větřík nádherně dokumentoval můj zběsilý sprint. Dup, dup! frekvence pleskání cviček s národní trikolorou o lakované dřevo se ještě zvyšovala. Dup, dup! mocný šláp! a odraz od můstku… nepřišel.

 

    Když Petr minul odrazový můstek a v brutální rychlosti vběhl přímo do kozy, rozprskl se na tisíce úlomků kostí. Na stříkance tekutin a všelijaké hromádky. Nastalo hrobové ticho. Všichni šikanisté, posměváčci, včetně jindy zcela bezcitné Kremlové, která si z meziňaderní škvírky zamyšleně lovila kousek Petrova mozku, se v jeden a tentýž moment zastyděli. Dokonce i tělocvikář Šindel zauvažoval, že by začal dělat něco smysluplnějšího:

   „Co kdybych napsal fitness kuchařku?“

   Ne, uvědomil si, že neumí vařit a v psaní také příliš nevyniká, a tento návrat do tělocvičnové reality ho značně rozladil:

   „Neměl propnutá kolena,“ zamručel rezolutně, a otevřel notýsek, aby Petrovi zapsal krutou dvojku.

   „Stála jsem přímo u kozy,“ avšak nesměle promluvila Kremlová, „takže můžu vodpřisáhnout, že nejenže měl propnutý ty blbý kolena, ale taky doskočil bez vodšlapu a úplně kurevsky výborně upažil.“

   „Jo, rozhodně! Kurevsky výborně upažil!“ přidávali se jednohlasně ostatní.

 

   Petr to dokázal. Po celou základní i střední školu, nikdy nedostal horší známku než jedničku. Rodiče na něj byli po právu pyšní, a při pohřbu hrdě neuronili slzu, protože věděli, že jejich syn by si to nepřál. No a také protože se díval soused Stašek, před kterým si nechtěli udělat ostudu.  Střední odborná škola stavební zase vystavila Petrův portrét na nástěnce, coby nejlepšího studenta v historii školy. A tělocvikář Šindel? Stal se obchodním zástupcem jakési firmy, jejíž produkty nijak nesouvisí s propínaním kolen.

---