Jezero v Širopoli

Kdy si to vlastně uvědomil? Nevěděl to přesně, ale měl pocit, že to věděl odjakživa. Pokaždé, když se na ni díval, srdce se mu rozbušilo, jako by mu snad chtělo vyskočit z hrudi.

Přehlížela ho, pochopitelně. Jak by také mohla vědět, že ji zbožňuje? Ale raději by zemřel, než by jí dal cokoliv najevo. Občas si přál, aby na to přišla sama. Ale zároveň se toho děsil. Nechtěl pomyslet, jak by se zachovala, kdyby to věděla. Vysmála by se mu, o tom nepochyboval. A dál? Raději nevědět.

Zkoušel na ni zapomenout, zkoušel ji nenávidět. Chtěl, aby se mu vyhýbala a už s ním nepromluvila. Chtěl, aby byla zlá, aby ho něčím odradila. Ale zároveň chtěl, aby k němu cítila to, co on k ní. Aby ho pochopila. Aby mu zlhostejněla, a aby na ni začal pohlížet jako na ostatní dívky. Mnohem chladněji, než na ostatní.

Všechno bylo k ničemu.

Hlava mu třeštila, ruce se mu třásly. Nemohl spát. Za rozbřesku osedlal koně a vyjel si po lesní cestě do Širopole. Chtěl se vykoupat v tamním jezeře, o kterém se říkalo, že smývá žal a hříchy. Toužil po očistné koupeli.

Než tam dorazil, slunce stálo vysoko na nebi. Zpovzdálí slyšel šplouchání stříbrné vody narážející do nízké kamenné hráze. Letní vzduch rozechvíval slabý větřík. Lístky akácie, stojící na břehu jezera, se lehce chvěly.

Přišel blíž a zarazil se. V jezeře někdo byl! Ještě, než se přesvědčil na vlastní oči, věděl, že je to ona. Zvolna rozrážela hladinu plavnými tempy, vlasy se za ní při tom táhly jako smuteční závoj. Když si ho všimla, ustrnula na místě a dívala se na něj. Mlčeli. Ale nebylo to nepříjemné ticho. Měl pocit, že spolu mluví v myšlenkách.

Pak se pohnula. Pomalu vystupovala ze stříbrné vody. Nahá, zahalená pouze do svých dlouhých vlasů. Zrození Venuše z vln. Stála na břehu jen pár metrů od něj. Stále mlčeli. Měla zvláštní neproniknutelný pohled. Věděla, že ji chce. Usmála se, lehce a rozpustile, a odhrnula si z hrudi mokré vlasy.

Slyšel svůj těžký přerývavý dech. Slunce ho pálilo, nohy mu zdřevěněly. Měl pocit, že uhoří. Stačilo pár kroků k ní… a … objetí toho chladného těla pro něj bylo vysvobozením z jícnu pekla. Přiblížil k ní svůj rozpálený obličej s úmyslem ji políbit. Konečně, po takové době plné úzkosti a pochybností. Zachichotala se a v očích se jí usadilo cosi zlého. Rychle se mu vyvinula z objetí a strčila do něj. Pozadu s výkřikem padal do jezera. Voda byla studená jako náruč smrti.

Škubl nohama a narazil si palec. Probudila ho prudká bolest.

Sen?

Posadil se na posteli, mnul si spánkem zalepené oči a zhluboka dýchal. Do pokoje už svítilo slunce. Neochotně vstal, oblékl se a šel dolů na snídani. Z okna zahlédl služebnou, jak se činí na zahradě.

Snídaně už bude studená, opovržlivě ohrnul ret, ale pokračoval v cestě do kuchyně.

Neměl tam chodit. Zmatený snem se ani nepřesvědčil, jestli je čistý vzduch. Nebyl. Byla tam ona. Seděla za stolem, pozorně pročítala noviny a upíjela čaj. Když vešel, zvedla k němu pohled a náznakem se usmála.

„Dobré ráno, bratře,“ řekla a opět se vrátila k novinám. Zhluboka se nadechl, než odpověděl.

„Dobré ráno…,“ nesnášel to ohavné slovo, „… sestro.“