Raubíři

 

Raubíři

 

Jakési pohyby na ředitelství, jimž nerozumím a nikdy rozumět nebudu, mi přinesly danajský dar. Ke svému polesí jako přívažek jsem dostal polesí, jemuž doposud vládl Slavík.

Slavíka povolali na ústředí. Ochotně šel. Naštěstí. Teď po dvou týdnech se utěšuji, že to mohlo dopadnout hůř.

Již druhý týden projíždím cestami necestami bývalých jeho lesů, postupně procházím všemi porosty, čtu minulost z jejich prostorového uspořádání a vzrůstu a spřádám představy o jejich budoucnosti. Křížem krážem se prodírám řídkými kulturami a zanedbanými mlazinami a znepokojeně črtám do mapy nákresy ploch, jež budou vyžadovat částečnou nebo úplnou rekonstrukci, což znamená začít v těch místech se vším od Adama.

Nečekal jsem zázraky, ale představoval jsem si les v péči nejlepšího fořta poněkud jinak. S rostoucí trpkostí se dohaduji, čemu vlastně dával přednost před potřebami lesa.

Dá se to uhádnout na přežívajícím postoji jeho podřízených.

Nechci od nových spolupracovníků nic světoborného, jen je chci zapojit do spolupráce na postupné přeměně stavu jejich lesa, kterou jsem si vzal do hlavy. Svými názory a požadavky však je vyvádím z míry. Téměř denně dochází ke střetům, ze kterých nemám radost, ale musím přijmout jejich nevyhnutelnost, dokud se nedočkám pochopení a nakonec i té podpory.

Nebo dokud tě neodrovná pocit marnosti, říkám si, když se cítím hodně unavený.

Již druhý týden vstávám před východem slunce a vracím se z lesa při setmění. Aspoň jednou bych se měl dosyta vyspat. Vždycky však, jakmile dojde k novému střetnutí, poznám, že si žádný odklad dovolit nemůžu, že tu zaběhnutou pohodlnost musím bez odkladu zlomit.

Od někoho ovšem je těžké čekat pochopení.

Od notorika Maleny. A těch jeho raubířů.

*

Protáhlý lesní komplex Kaliště se opírá čtyřmi potoky na severu a třemi potůčky na jihu jako uťatými prsty o lány zvlněných polí. Dál než na úpatí lesa se již koryta potoků nikdy nedostanou, jejich odvěké luční meandry patří nenávratné minulosti. Pramenitou lesní vodu lidé dávno odvedli nejkratší podzemní cestou do řek. Každý z těch potoků žije pouze, dokud protéká lesem. Jen tady se ve stinných zákoutích a zapadlých bahniskách kaliští divočáci, jenom sem zalétají divocí holubi pít a bílá zrcadélka jejich křídel se při dosedání do provlhlé hlíny míhají v lesním šeru jako chumelenice.

A pak je náhle konec.

Dál jsou jen holá pole. Továrny na potraviny. Kulturní step.

Zemědělce jsme před časem nařkli ze zaslepenosti, z bezohlednosti a kdoví z čeho ještě.

Oč ohleduplnější jsme my, lesníci?

Beznadějně pustnoucí paseka přede mnou není jediná. Podle jejího stáří ji měla dávno pokrývat hustá mlazina cílových dřevin. Místo ní zde bují křovité houští, z něhož provokativně vykřikují plané hrozny červeného bezu. Hned vedle je čerstvá paseka, s níž to nemůže dopadnout líp.

Je přípustné, aby ten, kdo již nestačí potřebnému tempu v pěstění lesa, kácel přesto další a další paseky? Kde bere tu odvahu! Proč pro něho současná výtěž suroviny znamená víc než nepřerušená lesní tvorba! Jak se to může stát? Jak je možné ztratit spojení s lesem, jehož jsem hospodář! Je tak nutné zalíbit se nahoře? Neprotestovat?

Skličuje mě šířka propasti, kterou chci překlenout.

Někde se muselo objevit slunce. Nevidím je, ale do lesa vtrhlo hejno ohnivých ptáků. Posedali do korun a na každé snítce zažehli malý plamínek. Jen tam, kam nedolétli, ponechaly si smrky jehličí sytě zelené.

Zhluboka se nadechnu.

Za pozvolna spadajícím ohnivým mořem, co na úpatí z ranního oparu vymývá svůj zamžený tyrkys, rozkládají se žlutá pole a za nimi další lesnaté pásmo Vysočiny.

Rozhled mi poněkud zastiňuje vyspělá smrčina, z níž tu a tam vyčnívají mohutné jehlany modřínů. Jsem rád, že ji vidím, neboť mě děsí Slavíkův chvat, s jakým se dospělých kmenovin marnotratně zbavoval.

Teď začíná záležet na mně, jak dlouho ty zbývající, kterých je jako šafránu, budou ještě ve svých letokruzích produkovat kubíky nového dřeva.

Přítmí dozrávajícího porostu mě neodolatelně přitahuje. Jsem posedlý vášní hledat možnosti přirozené obnovy lesa. Fascinuje mě nástup nové generace ještě za plodného života té odcházející.

Vkročil jsem dovnitř.

Světlo vycházejícího slunce zůstalo venku. Překročil jsem práh dvou světů. Oranžové paprsky tápou po kmenech a škvírami v lese pronikají hluboko do šera. Svou sílu však ztrácejí se čtvercem vzdálenosti. V hloubce kmenoviny, kam již sotva dohlédnu, přidušeně planou jen temně rudé pochodně.

Zastavím se hned na kraji, ještě v jasné záři. Jakmile zaostřím pohled do blízkého šera při zemi, uvidím smrkový nálet. Ale není to nálet, jaký znám ze svého lesa. Téměř bez jehličí se tu krčí ubohé zbytky zanedbaných, zakřiknutých, krutě opelichaných smrčků. Bez pomoci hynou po stovkách čtverečních metrů. Žasnu, s jakým klidem odsoudil můj předchůdce ten nálet k zániku. V narudlém přítmí to čtu jako v kronice: tak jak se nálet po každém semenném roku vždy znovu objeví a v latentním stavu překlene několik prvních let svého života, tak později s přibývajícími nároky na světlo a vlhkost, jež mu nejsou dopřávány, opět houfně odumírá. Tam, kde v korunovém zápoji vznikla mezera po uschlém nebo vyvráceném stromu, rostou smrčky výrazně lepší. S těmi se již dá počítat v budoucím zmlazení. Jen je třeba tu těžbu vyznačit. A dělat si starosti. S dobou těžby, se směrovým kácením, s opatrným vyklizováním kmenů.

Neslýchaný požadavek! Oč jednodušší je srubnout paseku!

Vtom zaslechnu pilu. Nedaleko.

Jak to? Malena se mi zapřísahal, že chlapi už začali zpracovávat ty souše ve dvacítce. Ani se nezačervenal.

Hlavně že byl dobrý. Nejlepší. Slavíkova pravá ruka. Jozef sem, Jozef tam. Plnil plán. Jak toho dosahoval, bylo vedlejší.

O něco dál zavyla druhá pila.

Kvílení té první ustalo, její otáčky se zpomalily až do tichého brumlání. Ozvalo se temné zadunění.

Kdepak! Ani tady se nepustili do souší, tak souše nepadají.

Spěchám dolů.

Už je vidím.

Zatímco Michálek svůj ležící smrk odvětvuje, ten Jurečkův se naklání a za zesilujícího šumu v rozevláté koruně se kácí. Skončilo to třeskem lámaných větví a rázným žuchnutím. Na zemi sebou ještě škubl.

Oba smrky jsou zelené, zdravé.

Co to má znamenat! Komu se v hlavě zrodil ten nápad!

Michálek dokončil odvětvování, trhl ocelovým pásmem, to se mu svíjí do pouzdra zavěšeného na opasku, vrací se podél kmene, modrou křídou zapisuje na čelo horní části přeříznutého smrku dimenze, dojde až k oddenku, na okamžik se k němu skloní a už přechází k vedlejšímu smrku. Nerozmýšlí se, nevybírá. Jen krátce vzhlédne do koruny a hned přikládá k jeho patě řetěz. Přidává plyn.

Bere to napořád!

Vždyť oni načínají paseku!

Je to zlý sen! Tam na křižovatce stojí jejich maringotka. Usadili se zde s celým komfortem.

„Chlapi! Zbláznili jste se?“ Bez námahy překřikuji motory pil skrz dvoje chrániče sluchu. Snad je dobře, že musím něco překřikovat. Určitě je to dobře.

Obrátili se. Na okamžik jim z očí vyskočil úlek. Nechali chcípnout motory a stáhli přilby se „sluchátkama“.

„Jak to, že nejste na těch sucharech ve dvacítce!“ hulákám, i když už to není zapotřebí.

Udiveně se na sebe podívali.

To jsem si mohl myslet. Ani jim o nějaké těžbě souší neřekl.

„Co proboha děláte tady?“

Michálek se vzpamatoval: „Paseku. Proč?“

Paseku! Jen tak, jako když řekne dobrý den.

„Kdo vám to poručil?“

„Dyť je to v plánu,“ kroutí Michálek hlavou, jako by nevěděl, že jsem zakázal úmyslnou těžbu, dokud nezpracujeme všechnu nahodilou, jíž je plný les. Ví to, nebo ne?

Rozhlédnu se. „Kde je Malena?“ Neřeknu "pan" ani „soudruh“, zlomil bych si jazyk. „Proč není tady?“

„My ho na nic nepotřebujem,“ řekne Michálek.

„Akorát aby nám spočítal dobrou normu,“ ozve se Jurečka. „Ale to počká…“

„… až vystřízliví,“ neodpustím si.

Uvolněně se zachechtali.

Vlastně bych se jim divil, kdyby se v tom nenaučili chodit.

 „Kdo vám řekl, že je tady v plánu paseka?“ ptám se, jak nejlaskavěji to svedu.

„Pan šéf,“ prozradí Jurečka prostoduše.

„A ták.“

Michálek to hledí zaretušovat: „Jednou nám pan Slavík ukázal na mapě, co letos pude dolů.“

„Tak jste tady. To je od vás hezký.“

Přešlapují a rozpačitě se šklebí. Není jim jasné, co vlastně není v pořádku.

Tak na mapě! Samozřejmě na dálku, v kanceláři. Ani se neobtěžoval nazout gumáky a jít jim to ukázat do lesa. A oni se po čase prostě seberou, nechají si přestěhovat maringotku a jdou na to. Vzorná disciplína. Stačí jednou za půl roku jim vyjmenovat porosty, co mají likvidovat, a oni to pak, podobni katům, poslušně vykonají.

Slavík, to byl kádr! S tím problémy nebyly. Ani nahoře, ani dole. Vivat Slavík!

Nevidět, neslyšet, pustit z hlavy dalekosáhlé plány, lehnout si do trávy a pozorovat, jak tiše plynou oblaka. Jen tak, nevzrušeně, líně. To by mi teď prospělo. Jak dlouho už jsem nebyl pod volnou oblohou jen tak?

Přemůžu se. Na odpočívání není kdy.

„Víte o tom, že jsem všechny paseky zakázal?!“

„Ale tadle byla v plánu, měli jsme sem jít hned, jak skončíme za potokem,“ říká Michálek, nevinný jak lilium. Nejde mu do hlavy, proč by se měly paseky zakazovat.

Chce se mi zařvat, že kašlu na Slavíkův plán a vůbec na všechny plány, co z nich pochází závislost a nedostatek iniciativy a duševní zakrnělost a nekonečný řetěz škod, ale vím, že se musím přemoci, a proto se zeptám co nejklidněji, dokonce myslím, že se mi daří vyloudit úsměv:

„Aspoň vám ji pan šéf vyznačil?“ Rozhlížím se v bláhové víře, že spatřím nějakou značku. Pásku na stromě nebo uvázaný chumáč třtiny, cokoliv, co by označilo aspoň začátek a konec plánované holoseče. Nikde nic. Ani chlapi mě nenechají na pochybách. Z mé otázky jsou celí pryč.

Jurečka se div nepopadá za břicho.

„Slavík? To mě podržte! Kdypaks viděl, Kadle, Slavíka v lese, co?“

„To teda nevím, fakt.“

„A nebylo vám to divný? Vám, starým dřevařům? Nic vám na tom nebylo podezřelý?“

„No jo, divný to trochu bylo, ale von nám tady pan šéf ani moc nescházel.“

„Jak pozoruju, vy nepotřebujete vůbec nikoho, vy dva.“

„Copak děláme první den v lese?“ říká Jurečka a je hned o pohlavek větší. „Když srubnout, tak srubnout, jakýpak fraky s tím. Nám nikdo nic vyznačovat nemusí, nejsme padlí na hlavu, no ne, Kadle?“

„A jak poznáte, odkud až kam se to má srubnout?“ Snažím se o klidný tón, protože se mi nezdá, že by právě za tohle ti dva mohli.

„Poznáme snad, co je starý, ne?“

„Takže všecko v dohledu, co je dost starý, skácíte.“

Jurečka zamžikal a polkl naprázdno. Hned se však vzmužil.

„A né?“

„To vždycky kácíte celý porosty najednou?“

„Najednou? Ne. Pokaždý to pár neděl zabere, viď Pepo,“ zasmál se Michálek a Jurečka ten vtip ocenil nepřiměřeným zařičením.

V uších mi zní jeden vysoký tón až na samé hranici slyšitelnosti.

S těmito lidmi, na tomto polesí já chci něco změnit! Naivní sen.

Ten sen právě skončil.

Pryč odtud! A jestli nemůžu dál hospodařit jen se svými lidmi na svém zaběhnutém polesí, to raději pryč z lesa! Někam do fabriky. Mít svatý pokoj od snů. Každý sen končí. I sen o cestě za dokonalým uspořádáním lesa.

Mimoděk pohlédnu k zemi. Samo se mi to připomene. A znovu si naplno uvědomím hloubku provinění lesního hospodáře, který se nezajímá, co s jeho lesem bude, až on tu nebude. Půjdu, řekl jsem si, ale za ten zanedbaný nálet se pomstím. Komukoliv. Strašně se někomu pomstím. Mám neodolatelné nutkání dopustit se násilí.

Myšlenka na to násilí mi vrátila smysl pro realitu. Já jsem zde teď hospodář! Já, a nikdo jiný! Ještě jsem to nepoložil. Ještě jsem tady, v lese. Za to, co se tu teď děje, odpovídám jenom já!

„Podejte mi sekeru,“ řekl jsem úsečně.

Civěli na mě.

„Snad máte v maringotce kus sekery!“

Jurečka mi váhavě přinesl jakýsi obušek, co nikdy neviděl pilník ani brusku. „Jinou nemáme,“ podotkl zaraženě.

„Tak. Teď dávejte pozor. Když už jste se mi sem nastěhovali, budete kácet, co vyznačím. Jenom co vyznačím! A budete to kácet směrově, snad jste ještě nezapomněli, co je směrové kácení. Šikmo sem, k průseku, aby Lojza každý kus jenom zapřáhl a vytáhl nejkratší cestou. Jinak by s koněm roztancoval všechen nálet a odřel spoustu stromů. Traktor, ten sem vůbec nepustíme, ten bude jezdit jenom po průseku a sbírat nachystaný svazky. Jasno?“

Nemusím se ani moc namáhat, abych zjistil, že cosi takového ti dva slyší poprvé.

„Rozuměli jste?“

„Jo,“ přikývli jako omámení.

Stoupal jsem kmenovinou k jejímu severnímu okraji, odkud bylo nutno začít s obnovou. Ten porost se musí obnovit přirozeně, těžbou. Jenom těžbou. Z toho náletu, co tady roky čeká a nemůže odrůstat. Žádným zalesňováním, toho je nad hlavu. Šel jsem, a protože první a největší potřebu jsem cítil to strašlivé násilí, kterého se teď musím dopustit, začal jsem si už cestou vybíjet vztek. Já vám ukážu, diletanti, co podle mě má jít z lesa! Pojď, ty žebráčku křivý, ty taky, shnilotino, a co ty, ty jsi na tom nějak bídně s korunou, půjdeš taky… Co tady proboha celý léta dělali, že ta pakáž nezdravá, nadbytečná, všichni ti šiřitelé škůdců a nemocí zde mají právo zabírat pro sebe tolik drahocenného místa!

Sekal jsem do kůry a zanechával na stromech bílé lysiny, z nichž prýštila míza v drobných kapičkách. Ještě jsem si neuvědomoval, že těmi lysinami, těmi kapkami prudce vonící mízy, tou zlobou, každým seknutím tupé sekery sám sebe vracím a přikovávám zpátky k lesu. Nevšímal jsem si těch dvou, skoro jsem na ně zapomněl a jen občas mi došlo, že mě tiše a se zaujetím sledují, a že to zaujetí v nich vyvolalo mé náhlé rozhodnutí, ta zažranost do práce, která je nakažlivá, která Slavíkovi naprosto chybí a mně se teď jakýmsi zázrakem vrátila, že jim možná imponuje můj zuřivý vzdor, má lhostejnost k tomu, co si teď oni myslí, má jistota, že stejně poslechnou, že za chvíli půjdou, ať chtějí nebo nechtějí, a budou pokorně kácet to, co jsem vyznačil, ani je nenapadne, aby jednali jinak, a přece se nebudou cítit oklamaní, ani ponížení.

Nemyslel jsem ani na ty dva, ani na minulost tohoto porostu, ani na krizi, kterou jsem právě překonal, neměl jsem čas, pracoval jsem. Přede mnou byl veliký úkol. Soustředil jsem se na budoucnost. Znovu jsem se soustředil na budoucnost konkrétního kusu lesa, a to byla má výhoda.

Postupně jsem se uklidnil, s rozvahou jsem pouštěl světlo a uvolňoval cestu srážkám dolů k těm neparným zárodkům nové generace, které již dlouho čekaly na odkrytí prostoru nad sebou a dnes měly namále, neboť jen o vlásek unikly bezhlavému zničení. Zpočátku jsem se bál, abych porost neprosvětlil přespříliš, abych buřeni nepomohl víc než náletu, neměl jsem doposud místní zkušenosti, ale ty obavy ze mě postupně padaly. Všechny zdravé rovné smrky a modříny jsem jako pevnou kostru porostu s úžasným uspokojením nechával stát, a bylo jich tolik, že zapojení korun bude po těžbě sotva znatelně porušené.

Byl to křest. Křtil jsem Slavíkovo polesí, zbavoval je dědičného hříchu a dával mu své znamení, které si obhájím, protože teď už jsem tady doma.

Než jsem vyznačil celý porost, mohl jsem tohle polesí s klidným svědomím připočíst ke svému. Zvládnu to. Měl jsem výborný pocit, jaký může člověku přinést jen užitečná činnost. Nemohl jsem se dočkat, jak bude porost vypadat po těžbě.

Tam, kde jsem přede dvěma hodinami s vyznačováním začal, ležela již řada zpracovaných stromů. Směr kácení, který jsem dřevařím nakázal, snažili se vzorně dodržet.

No vida. Dokáží to, ne že ne.

Možná, že si právě s těmihle budu nakonec rozumět líp než s těmi méně zarputilými.

„Pamatujte, hoši, že jestli nepřestaneme hned teď s pasekama, od příštího jara budete sázet a ožínat i vy. Dědci a ženské to už sami nezvládnou. A kácejte to ještě víc šikmo, aby Lojza neodíral stromy, až se bude vytáčet na průsek,“ řekl jsem už docela svým hlasem. Zdálo se mi, že Michálek si tajně oddechl. Jurečka sundal přilbu a dlouho si rukávem otíral čelo.

„A běda, jestli skácíte o strom víc, mám je spočítaný.“ Podal jsem Jurečkovi sekeru.

„Malenovi vyřiďte,“ řekl jsem ještě na odchodu, ale rozmyslel jsem si to. „Ne, nic mu neříkejte, vyřídím si to s ním sám.“

Když jsem se vzdálil a Jurečka se domníval, že už ho neslyším, řekl potichu: „Těbůh! Malena aby si dával bacha, s tím jeho chlastem.“

„Von to, myslim, žádnej blbec nebude,“ slyšel jsem Michálka.

„Myslíš, že je má fakt spočítaný?“

„Nebude to žádnej vůl. Akorát to mě žere, že nás má za normální raubíře.“

„Prej eště víc šikmo! To se mu řekne, ale stref se akorát, když je to mezi stromama! Paseka je paseka. To nemusíš nic moc přemejšlet a strefovat se. Slyšels ho? Prej sázet! A vobsíkat! Babský práce! Cha!“

„Moc se tomu, vole, nechechtej, von je všeho schopnej.“

Potom ke mně ještě slabě dolehlo Jurečkovo „J­ozef pude do kolen, až sem přinde“ a Michálkův posudek „Malena ať je rád, že je rád.“

A já jsem kráčel svým lesem a bylo mi blaze.

 

---