Hovězí litanie

Hovězí litanie

Anděl. Podvečerní samoobsluha. U pokladny stojí šedivý chlapík s už dospělou dcerou. Jako postava černocha z Forresta Gumpa jí vypráví o masném kulinářství: v Lídlu prý sežene pravý argentinský steak, a to je něco úplně jinačího, za něj svíčková nebyla vůbec, jen pod pultem. Holka se ptá a on odpovídá, že svíčková je z hřbetu a že kližka je dobrá na guláš, je měkká a vyvaří se z ní tuk. A holka poslouchá trpělivě a poslušně jako mladý mníšek a přikyvuje. A chlapíkovi kanou sliny dojetí nad tou hovězí litanií, co ji právě přednesl dceři. U vedlejší pokladny mezitím vedou řeč vietnamští trhovci a zní to jako když se z brčálu na svět derou pulci. Nejspíš mají ale docela obdobné téma.

Zezadu a potmě

Osvíceni stříbrem plátna v kinech ještě sedí snílci. Měkká a hluboká křesla mají navodit pocit beztíže, aby tak byl eliminován skutečný svět se svými hranami, svou tíží s nepohodlím. Někteří k tomu žvýkají praženou kukuřici nebo gumové bonbóny, které se doporučuje zapíjet obrovským množstvím sladkého nápoje; uspokojení chuti má násobit dojem z filmu, nebo naopak tlumit přílišné vzrušení. Správně by divák měl sedět za plátnem, neboť do filmu se vstupuje zezadu. Zezadu a potmě, právě tak přistoupí k dívce vracející se domů zapadlou ulicí neznámý muž. The End.

Chlapci a pan Gagarin

Chlapci zpívají o hvězdách, před půlnocí na rádiu City. Nepřístupná světla sváděla od nepaměti, tuláky, věštce, básníky, vědce. A taky blázny. Ale jen pan Gagarin a milenci se před nimi dokázali chvět opravdovou bázní. Úsměv kosmonauta ze slavné fotografie – úsměv tajemný nejméně tak jako úsměv Giocondy.

Psanci a dívky

Psanci dopili další kokosový drink, snědli další slanou rybou, pohladili zas trochu jinačí snědou dívku. Až ráno jí darují něco ze svého pokladu Inků. A oceán šumí písničku o dálkách, které už budou navždy, do toho padá soumrak, o němž ryby nemohou říct nic, a přítulné dívky se raději vysloví tancem. Tady na ostrově je každému lhostejné, proč psanci utíkají, neboť slovo vina je tu neznámé. Červánky se linou jak hraniční stráž nad územím mimo dobro a zlo.

Zátiší 21. století

Noční rádio, zátiší s mrtvými hlasy. K večeru někdo spustí program, zamkne dveře studia teď, před dvanáctou, Aneta L. teskně vyje na měsíc. A má tisíce ozvěn v poloprázdných bytech, těsně u uší usínajících. Pokud by chtěl někdo oživit žánr, pak by to nebyly květiny nebo jídelní stoly, ale ložnice osamělých lidí a jejich rádia, vše v barokním pološeru, jen mírný svit z ulice padající skrze žaluzie. Zátiší 21. století.