Jednou nad ránem

Uf, zvládla jsem to. Dveře bouchly jen o decibel víc, než bych plánovala. A okamžitě mě do nosu uhodila plíseň, co se vznášela téměř neznatelně ve tmě, jak její spóry efektivně vteřinu za vteřinou uvolňují do prostoru své toxiny. Nutně potřebuji sušičku, než nám ten dům shnije pod omítkou. Sundala jsem boty na podpatku, co vytlačily šest hodin tance nesmazatelně do mých pat. Lymfa se už začala bělat pod kůží. To zas bude týden.

Siluety nábytku se mi míhaly před očima a v uších hučelo ticho. Musela jsem se chytnout kuchyňské linky, abych nepřepočítala drobty na podlaze. Jen nedělat hluk. Manžel i děti spí. A já jsem oficiálně už tři hodiny doma. Horko těžko bych se vykrucovala, že jsem z firemního večírku jela hned domů, když manžel je můj přímý nadřízený a nebyl by pro něj problém se v pondělí doptat, kdy se párty rozpustila. Sám to vzdal hned zkraje. Vždycky nesnášel tyhle okázalé plác-plác akce. Nejlepší prodejce, nejlepší manager úseku, nejlepší ředitel zeměkoule. A když zavolala Klára, naše baby-sitterka, že Viki zvracela, chytl se toho jak komár žíly a ještě s účastnými pohledy soustrastně pokyvujících kolegů se omluvil. „Klidně se bav,“ pošeptal mi horkým dechem vonícím po kokosu a saké, „bude mi líp u Viktorky než tady.“ Ruku mi nechal položenou na holých zádech o dvě vteřiny déle, než by se při loučení slušelo. Všimla jsem si, že tato důvěrnost neušla několika jeho kolegům. Zvláště Honzovy pevně stisklé rty působily dost kysele.

To bylo půl deváté. Do spící kuchyně se teď výhružně červenalo 04:06. Stále opřená o chladivý kámen vydýchávajíc nevolnost jsem si v zastřené mysli rozmýšlela, jaké úkony ještě vykonat, než se nechám pohltit krátkým bezesným spánkem. Místnost se náhle rozzářila a od pracovního kouta s počítačem přejela světla po teakovém policovém dílu s vázou, sklenicemi na víno a několika svazky detektivek severských autorů, na kterých ujíždí Petr. Pokračovala přes zarámované fotografie Viktorky a Sama, když jim byly 4 roky – Viktorii a 3 měsíce Samovi. Viki měla v den focení ošklivě rozpraskaný koutek, do kterého nepoučitelně zajížděla jazykem, a tak jí mokval stále více a když se nikdo nedíval, tak si ten stroupek upatlanýma ručkama neustále strhávala. Fotografka však zmíněný nedostatek prostě jen vyretušovala ve Photoshopu a z ikea rámečku na nás shlížela oduševnělá buclatá tvářička s trochu zvednutým nosánkem, hnědými vlnitými vlásky a hračkou, kterou ukradla Samovi prostě jen proto, aby zase plakal. Samuel naopak celou dobu focení sestry prospal, a když na něj přišla řada, nechal se způsobně vzbudit, nakojit a aranžovat do pozic, které byly ten rok nejvíc v kurzu. Na zeď jsme vybrali fotku, kde má Sam úplně největší oči, do čela naraženou sytě červenou kšiltovku a jen jen se cvrnknout do kšiltu jako mazák.

Světla se rychle stočila přímo na mě a oslnila mě skoro jako stroboskop z klubu, ze kterého jsem před půl hodinou takříkajíc na tajňačku vyklouzla. Světla na mě zůstala přikovaná jako by mě obviňovala. Tep jsem cítila v krku a žaludek hrozil, že se obrátí. Ve stejný okamžik přede mnou zavibroval mobil. „Honza AD“-  Acount Director, aneb největší prudič všech dob. Jeho nepřehlédnutelnou schopností bylo beze zbytku rozdělovat práci podřízeným, až měl sám čistý stůl a mohl se bavit dalším pruděním. „Jano, byla byste tak hodná a příště mi reporty zasílala nejpozději do čtyř dnů po skončení měsíce?“ „Pavlo, už jsou hotové ty odpisy pohledávek?“ „Evo, kdy se mohu těšit na analýzu dohadných položek?“ a nejčastěji: „Danielo, byla byste tak laskavá a udělala mi kafíčko?“ To bylo na mě. Honza totiž sdílel kancelář s Petrem – toho času FD – Finance Director a já se stala asistentkou pro oba dva. Před rodičovskou dovolenou jsem si hrála na nezávislou reportérku a fotografku. Sjížděla jsem cizí země, střídala časová pásma jako ponožky a bylo mi jedno, zda je den či noc. Pracovala jsem pořád a neodpočívala nikdy. Po dětech jsem chtěla místo s pevnou pracovní dobou a v časopise, pro který jsem psala, mi vstříc nevyšli. „A po sedmi letech s nohama nahoře jste čekala jako co?“ doslova.

Telefon výhružně blikal, tancoval po kameni a hrozil, že exploduje, když se z vedlejšího pokoje ozvalo hlasité vzdychnutí a zamlaskání. Instinktivně jsem mobil popadla a pár rychlými kroky vklouzla do chladu koupelny. Okno nechal někdo pootevřené, aby se po koupání vyvětrala pára a už jej zapomněl zavřít.

„Prosím?“ zasyčela jsem do sluchátka.

„To je dost! Pojď na chvíli ještě ven,“ naléhal Honza. Do krevního řečiště se mi vyhrnula si tuna adrenalinu. „Jsi se zbláznil?! Víš, kolik je hodin?“ „Nezbláznil a jo. Pojď ven.“

„Honzo, tohle je absurdní. Nikam nejdu. Jdu spát. A ty jeď domů:“

„Já nikam nepojedu, dokud nepůjdeš ven.“

„Honzo, chováš se fakt divně. Jeď domů!“

„Jestli nevyjdeš do minuty z těch dveří, tak zatroubím!“

„Neblázni. Já chci jít spát. Můžeme si promluvit pozítří v práci,“ decentně na mě lezla panika.

„Minuta!“ Cvak. Nevěřícně jsem zírala na sluchátko, které oznamovalo konec hovoru. Kolena připomínala houbu a dech mi nestačil. Zrcadlo odráželo moji vyděšenou zelenou tvář. Zelenou od světla mobilu. Dřív než mi jeho výhružka stačila dojít neuronovou sítí do správné hemisféry, ozvalo se z venku nesmělé zatroubení. Leknutím jsem nadskočila. „Píp,“ oznámil telefon novou zprávu: „Za další minutu to bude delší!“

To už jsem nelenila. Bez bot jsem vlítla na terasu a s rukama v bok se snažila udržet rozvahu. Vítr mi vlepil do tváře uvolněné prameny vlasů, které odporně páchly po cigaretách, přepálené mastnotě a potu. Vzteky jsem ani nezaznamenala, že je vlastně zima. Honza měl na sobě krátký ležérní černý kabát se stylovým vysokým límcem a dvouřadým zapínáním, které ale nebylo zapnuté. Stál jednou nohou ve dveřích auta, rukou svíral volant a druhou měl opřenou o otevřené dveře svého Outlandera, kvůli kterému se mu kolegové v práci vysmívali: „Honza už ženatej je – se svojí károu!“ s narážkou na jeho přítelkyni, která ač matkou jeho dvou dcer, marně čekala na prstýnek.

„Konečně! Ses bála, co?!“ sklonil hlavu k rameni. Ve větvích nad jeho hlavou to zašustilo. Zřejmě vyrušil nějakého zpěvavce případně veverku.

„Ha ha ha, umírám smíchy!“ neodpustila jsem si drobnou dávku ironie. Chtěla jsem honem rychle vymyslet, jak se ho zbavit. Každá minuta jeho přítomnosti před naší zahradou zvyšovala riziko, že se Petr vzbudí. Proudící vítr mi nadouval saténový top, takže jsem vypadala jako balonek.

„Copak jsme si skvěle nezatančili? Ses nebavila, nebo co?“ Ale bavili. Po hříchu dobře. Rozedřená pata mě prozrazovala i sobě samé, kdybych si to nechtěla přiznat. Zatímco Petr je nejradši doma na zahradě. Seká trávu. Hrabe se v motorce – svojí a aktuálně i Samově minibiku. Straší v montérkách, v létě jen do půl těla. A vrchol jeho zábavy je posadit se s prutem k Labi. Tak já k smrti ráda tančím. A devět let jsem k tomu měla jen pomálu příležitostí. Když mi tedy po firemní oslavě, kde se také tancovalo, nabídl Honza spolu s dalšími kolegy, zda se nechci přidat k pokračování v nedalekém klubu, nedalo jim to moc práce mě přemluvit.

Ze začátku to bylo úplně nevinné. Pařili jsme v partě. Dohromady jsme se průběžně posilňovali na baru. „Una tequilla, por favor!“ ohromně vtipné. Jenže se zvyšující hladinou alkoholu v krvi, se snižovalo množství schopných tanečníků. A postupně odpadávali. Někteří sami do místností se záchodky, někteří do pohodlí modrých andělů a jiní zůstávali s dohořívajícími oharky cigaret v jedné a zpola vypitými a zpola rozlitými sklenicemi v druhé ruce zabořeni do rudých kůží boxů. Jen Honza vypadal úplně střízlivě a držel s mým tempem krok. Jak přestalo hrozit, že se o nás ponesou řeči mezi kolegy, jeho zprvu přátelský mód se přepl do stavu „vábení“.  Doteky nejprve letmé se změnily v účelové chytání za boky a tanec pro zábavu v „tělo na tělo“. Několikrát se mi dostal za záda a s jednou rukou ovinutou pod hrudníkem, druhou zaklesnutou prsty mezi mými prsty a přisál se mi rty k rameni. Se smíchem jsem se mu snažila vykroutit, ale po chvíli byl zpět. Příliš pozdě mi došlo, o co mu jde. S posledních asertivních sil jsem přesvědčila jeho i sebe, že úplně nejvíc nejvtipnější zábava bude vyhrnout našemu zpitému kolegovi tričko a rtěnkou mu pomalovat hrudník i břicho sprosťárnami a následně se s ním vyfotit. Honzu to chytlo a společně jsme s mrtvolou dělali hromady selfíček a chvíli byl od jeho naléhání klid. Když si musel odskočit, využila jsem příležitost a zcela zbaběle se protáhla mezi masou zpocených těl a ztratila se v hustém dýmu, který zčásti produkovaly fukary u podia a zčásti sami tanečníci houfně zastoupeni právě kuřáky.

„Honzo. Tohle už není zábava. Chci jít spát. Je pozdě a Sam ráno brzy vstává. Potřebuju spát. Alespoň trochu.“

„Pojď si pokecat do auta. Je tady zima. Jen na moment. Pak odjedu,“ zaškemral. Vůbec se mi nechtělo. Celé tělo se bránilo a říkalo „nechoď tam!“, ale pořád tu byl taky ten hryzavý strach v žaludku, který řval „co když tu něco provede, co když vzbudí Petra nebo děti?!“. A ten strach zvítězil. Energickými kroky jsem přešla trávník, už abych to měla za sebou. Sedla jsem si do hluboké a pohodlné sedačky. Zámek cvakl. „Co blbneš?!“ „Tady by ten rozhovor nebyl k ničemu!“ „Okamžitě mě otevři!“ „Ne!“ Zařadil rychlost, pneumatiky zaskřípaly na štěrku příjezdové cesty a v několika vteřinách jsme se řítili stovkou mezi zhasnutými okny domů, než jsme vjeli do lesa. Na první odbočce ze silnice, bez toho aby dal blinkr, stočil volant na lesní cestu. Tu nám zahradila závora. „Co tady děláme?“ neodpustila jsem si pípnutí.

„Co myslíš?“ Pokrčení ramen. „Jdeme si pokecat!“

„O čem?“

„O nás.“ Chtělo se mi vykřiknout: „Není žádné my!“, ale hned jsem to klišé z amerických filmů spolkla a dál obezřetně vyčkávala. „Asi sis všimla, že se mi líbíš,“ pokračoval. „Neeeee!“ křičelo ve mně, ale pusa byla na zámek. Polkla jsem: „Jsi přece Petrův kámoš!“ Znělo to, jako by zaskřehotala čarodějnice.

„Kolega!“ opravil mě. Zkoumavě mě sjel od hlavy až k patě. K saténovému topu, vínové dvojité sukni, kde spodní díl měl na sobě aplikaci vloček na růžové látce a vrchní díl byl průhledný černý šifon, mi tak trochu neladily domácí plastové pantofle, které jsem používala na zahradu. Naprosto bez ostychu mi zajel mezi stehna. Dlaně měl suché a trochu hrubé. I přesto, že se ve mně všechno vzpouzelo, mi ze rtů unikl krátký sten. Nejradši bych si za to nafackovala. „Danielo! Chci tě hrozně moc!“ „Do prdele! Ale já tebe ne!“ Úplně ztuhnul v ramenou. Pár vteřin se nehýbal, a kdyby se mu nezvedal a neklesal hrudník, řekla bych, že zkameněl, pak pomalu sáhl do přihrádky pod navigací a vytáhl svůj telefon. Něco v něm hledal a všimla jsem si, že mu škube v obočí. Ledovýma očima mě zase postavil do latě. Kývl na displej, abych se taky podívala. Z červeného pozadí na mě zářila moje vlastní vysmátá tvář, kterou z jedné strany lemovala tvář Honzova, která mě evidentně líbala, mé vlastní poprsí, které bylo zpola odhalené, zakryté jen Honzovou roztouženou rukou. „Tohle by asi nebyla pastva pro Petrovy oči, co myslíš?“ ušklíbl se, „tohle tě naučí, abys mě chtěla!“

„Honzo, neblbni,“ zašeptala jsem. Motor ztichl úplně. „Zblblej jsem akorát do tebe. Několik let poslouchám dnes a denně, jak jsi skvělá. Jak jsi úžasná v posteli. Jak to umíš pusou. Jak u toho křičíš, že se musíš kousat do předloktí, abys nevzbudila děti. Chci to taky zažít. Nešukat jen s prknem, který ani nehlesne, hlavně aby jí neutek nějakej seriál!“

„Takže, kdybys to náhodou zapomněla, tak mě chceš. A chceš mě stejně moc, jak toho svýho nudnýho a obyčejnýho Petra!“ Jeho dlaň si opět velmi rychle našla škvíru mezi stehny a páčivým pohybem je roztáhla. Našel tenkou šňůru kalhotek a s mým výkřikem je rozškubnul. Palcem se přitiskl k bodu, který mi obvykle skýtal potěšení a začal jej zkušeně třít. Do pochvy mi vrazil dva prsty a pohyboval s nimi dovnitř a ven. Nevěřila jsem, že se tohle děje. Netušila jsem, co mám udělat, co je správné a co ne. Jediné, co jsem chtěla, bylo vytřískat sklo z okénka a utéct do anonymity stromů a keřů okolo. Schovat se do krmelce, nebo posedu, nebo k lišce do nory, schoulit kolena k tělu a nechat se pohltit otřásavými vzlyky. Místo toho jsem jen držela. Vytáhl prsty ze mě. Podržel si je před nosem a nasál. „Po tý noci tě dneska lízat nebudu, ale myslím, že ještě bude příležitost, abych ti dokázal, že to umím!“ Jak dneska? Jak dokázat?

Naprosto z ničeho nic mě překvapilo vlastní tělo. Koleno mi vyletělo prudce nahoru a zespoda nabralo Honzovu čelist, až mu cvakly zuby. „Co to, kurva…!“ stačil zamumlat, než jsem hbitě protáhla pod jeho paží ruku a stiskla tlačítko na odemknutí zámků. Ve vteřině jsem byla z auta venku, zavíráním dveří se neobtěžovala a tma netma, trní netrní, hnala jsem se směrem k domovu. Zorničky široce rozšířené a krev mi pumpovala v uších, když jsem rozrážela větve před obličejem. Po pár desítkách metrů jsem zakvílela, protože jsem šlápla do nějaké díry a zvrtnula si kotník. I když to bolelo jako čert, tak jsem zatnula zuby a se syčením na nohu opět opatrně došlapovala.

Na pozadí rozednívajícího nebe se přede mnou vztyčil rozložitý dub. Využila jsem pohostinnosti jeho kůry a opřela se o něj. Okolo byl klid. Ptáci začínali štěbetat. Nohy jsem měla celé rozřezané od trávy i ostružiní. Saténový top roztržený v podpaží. Popadala jsem dech a začala se dávit. Musel na mě být pohled takhle po ránu. Klečící zoufalec, co zvrací na kořeny staletého dubu. Jak už nebylo co ze žaludku vyždímat, klekla jsem si vedle, chytla hlavu do dlaní a brečela. A brečela jsem dlouho. I potom, co se úplně rozednilo.

 

---