Letiště

Letadlo roluje na start. Podivné šimrání v žaludku. Motory burácí. Drncání ustává a aeroplán se odlepuje od dráhy. Hup! Jeden propad, hup, druhý propad. Hlavou se honí znepokojivé myšlenky: „Hergot, opravdu jsem doma vypnul ten sporák?“ a „Když dostanu místo u okna, proč je to vždycky nad křídlem?“ Neobyčejně ošklivé a tlusté stevardky rozdávají jídlo a pití. Manželka jim licoměrně chválí účesy a uniformy.

Když si chci loknout džusu, laskavý pilot prudce nakloní stroj doleva, aby nám ukázal Bělehrad v Srbsku. Stejně jsem neměl žízeň. Teď už nemám ani kelímek. Pod sedadlem nahmatávám jenom vestu. Plovací. Opět divné myšlenky: „Na co jsou nám v letadle plovací vesty?“ a „Mají na lodích pod sedadly padáky?“ Pilot vyrovnal. K nohám se mi přikutálela bageta. Opět se vrhám na podlahu.

„Panenko Maria. Ježíši Kriste! Pane Bože!!“ drmolí si moje druhdy pokrokově smýšlející žena jakoby jen tak pro sebe, při tom však bedlivě sleduje, zda dobře slyším. Dojídám oválenou bagetu a kochám se pohledem na křídlo. Vyjíždějí klapky. Jsme nad dráhou. Prásk! Kapitán neurvale fláknul letounem o runway. Chytrý manévr. Letušky nemusí budit spící pasažéry jednotlivě. Ospalci si mnou oči a mohutně tleskají. Patrně mají pocit, že si zdřímli v divadle. Jsme na místě. Dobrodošli u Podgorici, glavnom gradu Crne Gore!

*

„Ježíšmarjájózef vstávej! Jak můžeš hnípat, když nám to v devět letí? Já nespím už od tří hodin!“ třásla se mnou hystericky manželka, jako bychom měli stihnout poslední teleportaci na Mars před zničením Země. Nikdy jsem nebyl zrovna ranní ptáče a kupodivu se to časem nezlepšilo, přestože trénuji každý den. Přesněji - každý všední den svého dospělého života. Navzdory časné hodině jsem však dokázal zajásat, že na několik dnů opouštím stres a rodinné hnízdo zatížené hypotékou.

„Znám dva borce Černohorce

kteří slouží na ponorce

když zakotví v Kotoru

vrtají se v motoru

tralalááá,“ halekal jsem zvesela, plně tašku plavkami, potápěčskou maskou, ploutvemi, šnorchlem a dvěma lahvemi vlastnoručně vyrobeného calvadosu, vtipně nazvaného Jablkoňak. Nutno poznamenat, že kdybych zavazadlo zapomněl doma, ani bych si toho na místě nevšiml. K pobytu v Černé Hoře nepotřebujete nic. Tedy nic jiného, než takové množství peněz, jaké můžete za stejnou dobu utratit i doma, pokud byste si chtěli dopřát trochu té rozmařilosti. Je však pozoruhodné, že se pořád ještě najdou staromilci pevných charakterů, kteří jsou odhodláni trávit dovolenou na riviéře pod stanem, obědvat písmenkovou polévku z pytlíku a večery si krátit pomlouváním rozhazovačných sousedů a hraním žolíků. Znám případ, kdy jistá paní na dovolenou v Itálii vezla kromě konzerv i vlastní těstoviny, a nedostatek místa řešila tak, že makarony nadívala špagetami.

*

Přistání krátce po poledni bylo, narozdíl od toho ve snu, zoufale nudné. Stroj sestupoval plynule, uličkou mezi pasažéry dokonce neproběhl pilot s padákem na zádech, ani ze stropu nepadaly dýchací masky na gumičkách. Ovšem už po výstupu z letadla bylo nutné řadu nekonečných minut setrvat na rozpáleném betonu aeroportu a vyčkat příjezdu letištního autobusu. Ten nás pak popovezl k příletové hale, vzdálené přibližně padesát metrů. Proč by tam výletníci měli chodit pěšky, že. Jenom proto, aby tam byli dřív? K čemu to? Ano, tady mají lidé ve zvyku nakládat s časem poněkud velkoryse. Je to jiný svět než u nás, kde, čekáme-li na dopravní prostředek hodinku či dvě, už jsme v pokušení, pokládat to za zpoždění. Montenegro je země, kde včera znamená až zítra.

Dovolenkáři s údernickým elánem vynášeli kufry před budovu, aby byli připraveni k odjezdu do rekreačního střediska v avizovaný čas; tedy ve čtrnáct třicet. Celá ulice byla zaházená taškami, batohy, kufry a pytli, navršenými do nestvůrných hald. Balkán je přece pustá divočina, kde není vůbec nic, neznají tam lžíce, sklenice, slunečníky ani toaletní papír, a domorodci vůbec nic nejedí ani nepijí, proto je třeba vzít vše s sebou.

Postarší dáma seděla na hromadě kufrů, zatímco její manžel vyvrhoval z útrob letištní haly další a další, jako by se do Černé Hory stěhovali natrvalo.

„Copak? Vám se ztratila zavazadla?“ pohlédl na mě upachtěný mužík s předstíranou účastí.

„Ale my máme zavazadla,“ ukazuju dotčeně pánovi síťovku s ploutvemi, jablkovicí a křížovkářským magazínem, „ale koukám, že pro vás by bylo praktičtější přestěhovat celé letovisko k vám domů.“

Snad proto, že jsem viděl příliš mnoho filmů s Oldřichem Novým, nabídl jsem se, že mu s jednou bagáží pomohu. Celou cestu jsem funěl a přemýšlel, jaký obsah kufr ukrývá a co hodlá rodina v hotelu podnikat se čtyřmi kovadlinami.

Když ve čtrnáct třicet nebylo po autokaru ani vidu, počaly se dostavovat neblahé předtuchy a obavy. Na minutu přesně o hodinu později se dostavil i autobus. Řidič plnil nevelký nákladový prostor kufry a taškami s nevídanou rychlostí a racionalitou. Dle mého názoru musel být přeborníkem v hraní Tetrisu. Kupodivu se ani moc nepotil, přesto že teploměry pukaly a chrlily gejzíry vřící rtuti. Pak usedl za volant, zapálil si cigáro, místo chybějící klimatizace otevřel dveře a na videu pustit film Zasněžená romance. Vyjeli jsme. Slibovaný hotel na azurovém pobřeží, obklopený olivovými háji, se zahradami plnými vzácných bylin a divukrásných květů, se sady které se v záři slunce blyští stříbrnými odlesky exotických jehličnanů, nás měl očekávat už po několika málo ujetých kilometrech.

Nutno podotknout, že co se týče odhadu vzdálenosti, nejsou na tom Černohorci právě nejlépe. A netýká se to jenom vzdálenosti, jak jsme brzy zjistili.